Mighty no. Sounds: Punková akrobacie a ztráty a nálezy

Den třetí jsme začali s další materiální ztrátou a s ponaučením, že stát v backstagi a na hrdinu nemít špunty do uší, je velká blbost. Zato vyhřátá petka od pátku uleželého rumu s colou se naopak zdála jako hrdinská challenge. Řádně posilněni jsme vyrazili vpřed kocovině a kapele Prague Conspiraci. Další lokální kapela, která se před pár lety přetransformovala ze ska na stoprocentní rock´n´roll, když skupinu opustila vokalistka Mariana. Pro většinu kapel rychlá smrt, pro Prague Conspiracy posun na přední klubové příčky. Chytlavé melodie známých fláků jako Silence nebo Crazy You, jimž vévodí mohutný hlas jinak jemné zpěvačky Anety Galisové, se i přes počáteční sabotáž ze strany techniky postaraly o skvělou odpolední vyvoněnou punkrockovou párty. Ostatně jak jsme tomu u „Konspiraček“ zvyklí.

Další tancovačkou byli detroitští Koffin Kats. Ostrá psychobilly trojice, která nebrázdila našimi vodami poprvé, v sobotu představila další z elektrizujících koncertů zběsilého punk´n´rollu. Dunící kontrabas, otočky, skoky, punkové kytary a akrobacie s nástroji byly zárukou, že u tohohle gigu si rozhodně neodpočinete.

Taktéž si nešlo nechat ujít punk-hardcorové Astpai. Rakouská banda poctivého punk rocku, která byla u nás nedávno k vidění v klubu Cross, byla velkým příslibem. Neurvalý punk spratkovitě vzdorující melodickému rocku však tentokrát trpěl pod padesáti stupni celsia nažhaveného stanu. Kluci se potili, my se potili, řvoucí kytary a bicí sunuly ukazatel teploměru výš a výš a všichni společně jsme nakonec doufali v rychlý a bezbolestný konec.

A protože každý den měl svého lídra, nechala jsem si na závěr ještě jeden odpolední set. Kapelu, která se o svém hudebním poslání vyjádřila moudrem: „Když makáš, tak tě jen buzerujou, když děláš hovno, seš slavnej. Takže jedem, vy hovna!“ Ano, nikdo jiný než Hentai Corporation, kteří právě touhle větou odstartovali šedesátiminutové hudební drancování. Psychedelické spojení divokých kytarových riffů a kláves spolu s vysoko posazeným ječákem, balancujícím na okraji pološílenosti v podání Radka Škarohlída, jsou buď nestravitelné, nebo naprosto geniální. Pokud jste však přišli na chuť osobitému humoru excentrického frontmana, co by bez skrupulí poslal do prdele vás, mě, „Kikinu z Hradu“ (Václav Klaus, pozn. red.) a kohokoli dalšího, pak jste si nedělní dávku hédonismu, obscénnosti a fetišismu užívali stejně jako já.

Pak už jen zbývalo projít ztráty a nálezy, posbírat všechny členy třídenní výpravy, povracet kelímky a doufat, že stan, co si odvezete, půjde postavit i příští rok. A příští rok opět na značce!