Mighty Sounds no.2: Pustíme ti žilou!

Sobota dopoledne, hudba utichla a nikde ani živáčka. Nad areálem se rozhostil nejistý obraz postapokalyptického klidu. Jen vzdálené zvuky a skřeky několika potácejících se zombie, zápasících se zipem od stanu a s novou formou svojí existence. Měli bychom mít obavy? Pentagon už prý vytvořil nouzový plán pro takovéhle situace. Zdalipak máme také nějaký plán, protože z temných děr kam vykukující slunce nedohlédne, začínají vylézat další. Ježišmarja, snad to nebude jako v tom videu Red Fang, kde na město zaútočí zombie, aby vypili všechno pivo. Ne, klid. Bar je naštěstí ještě zavřený. Většina se tedy rozprchla k nedalekému rybníku. Několik pozůstalých se zabavilo bohatou škálou aktivit, z nichž ti méně zdatní se nasoukali do nafukovacího bumperballu a kutálí se po louce.

Zvony festivalu se opět rozeznívají s úderem druhé hodiny, kdy začíná první várka kapel. Poklidnou sobotní atmosféru však měli rozčísnout až headlineři pozdního odpoledne, The Casualties. Stará banda newyorských veteránů, na jejich nášivky, které zdobí bundy a vesty, narazíte na každé punkové akci. Stovky lidí se doplazili pod velkou stage, aby si s legendární partou zahalekali na We Are All We Have. Punkovej randál se nese celým areálem, ale pod pódiem to s nikým téměř nehne. Většina přítomných je ráda, že dostala své údy na určené místo a tak, až na pár výjimek, probíhá veškerý moshing jen v myšlenkách.

O skutečnej wake-up se postarali až First Blood. Další americká formace, která z prosluněné Kalifornie přináší temnotu. Kdo neměl tu možnost stanout jim doposud tváři v tvář, tak tomu dnes poprvé pustí žilou. Dunivá basová melodie bije do hrudníku, div do něj nevymlátí díru, zatímco frontman Carl Schwartz tahá z paty ty nejchrchlavější vokály, jakoby na dav sesílal kletbu. Obraťte kříže, protože tady vládne ďábel. Uprostřed se tvoří armáda zadupávající válečný tanec a následně se transformující v divoce cirkulující vír. Poctivej metalcore oslavující výročí dne i okamžiku, kdy poprvé vypustil svého démona do bezbožného davu.

Zaručenej tahák sobotního dne jsou švédští Perkele. Název, který ve finštině znamená ďábel, však s jejich soundem nemá nic společného. Ve skutečnosti je název vypůjčen od jména jednoho z finských pohanských bohů. Velká stage je obklíčena masou lidí, která tu početně zatím nemá konkurenci. Sepněte ruce, nebo spíš pěst, protože dnešek ovládá melodický punk. Antifašistický a antirasistický Oi!, který sází na chytlavé melodie, jednoduché texty a nekonečné sing-alongy. Trefa! I po třiadvaceti letech jejich několikatisícová fanouškovská základna skanduje na This is the moment a s přehledem odzpívá Heart Full of Pride, zatímco se kapela ustupuje do pozadí, aby nechala prostor vokálům a bubenickému sólu.

Protože ze Skandinávie přichází jen všechno dobré a skvělé hudebníky zde plodí jako na běžícím pásu, zůstaneme i na závěr zde a sice s dánskými The Movement. Nefalšovanej rock'n'roll, slušně vyfešákovaní hoši v obleku, to jejich podání "clean living under difficult circumstances". Těžko říct, zda si o to přímo říkají, ale právě začalo pršet. Ne, nikdo nikam neodhází. Sherfey versus Rasmussem na sebe dorážejí kytarami v nevyhlášeném souboji o ten silnější riff. Zatímco pod pódiem probíhá neúprosný boj s kapkami deště, nahoře bují večírek jako blázen. Movement poskakují po pódiu a bubeník Chandu do toho mlátí, jakoby činelů měly, co chvíli, začít padat zlaťáky. Oddech, přikrčit a pauza na klasické rockové sólo v "back to back" póze. Souběžně ale začíná sílit i déšť, takže po chvíli je dobojováno. Sobotní večer je tímto oficiálně rozehnán do alkoholových chrámů.