Možnosti lázeňských eskapismů (MFF KV 2025)

Jak se karlovarský festival chýlí ke konci, některým z účastníků dochází fyzické i psychické síly. Nedostatek spánku, nárazové stravování a monotónnost přecházení ze sálu do sálu nepředstavují jediné nástrahy předávkování. Čím déle se člověk zapouští do místního režimu, tím častěji na něj i na ulicích dotírají podivné obrazy, které by se lépe vyjímaly na plátnech kin.

Zatímco oblohu nad brutalistní dominantou oslňuje ohňostroj, do nedaleké kašny skáče nahý muž a brzy je obklopen policií. Uprostřed kolonády tančí parta mladých lidí breakdance a kolemjdoucí honorace jim do čepice nadšeně hází drobné. Na nedalekém pódiu hrající Pokáč vypouští z úst verše jako: „Když větráš vzduch pod svou peřinou, všechny kytky v pokoji zahynou.“

RADĚJI ZEŠÍLET MIMO THERMAL

Léků na nepříjemné pocity absurdna a nervového přesycení existuje víc. Někomu pomáhá vycházka po okolních rozhlednách, jiní stráví den o samotě na ubytování, při akutní potřebě je možné zajít si na chvíli popovídat s milým personálem první pomoci v přízemí Thermalu. Největší srdcaři se pro útěchu obracejí opět k filmům.

Ideální volbu nabízí Miro Remo s dokumentem Raději zešílet v divočině. Snímek na motivy stejnojmenné knihy Aleše Palána a Jana Šibíka vypráví o dvojčatech Klišíkových, nonkonformních kmetech, kteří sdílí dům, zahradu, pár hospodářských zvířat a všechny strasti i radosti uprostřed šumavské přírody. Největší síla filmu, jenž dokáže být zároveň vtipný i lyrický, spočívá krom režisérovy hravé poetiky hlavně v síle osobnosti obou protagonistů, jejichž denní dávka navzájem prohozených nadávek jen prohlubuje bratrskou lásku. Uprostřed karlovarského pozlátka má připomenutí, že k našemu životu existuje i lesem vonící zenová alternativa, příjemně zklidňující efekt.

Jinou formu úniku, tentokrát do trashové pohádky, předkládá bláznivá půlnočka Fucktoys (režie Annapurna Sriram). Hříčka plná pissingu, krve a hrozivých kleteb natočená na 16 mm materiál nezapře inspiraci americkými indie filmy ani špinavou estetikou Johna Waterse. Dojem z filmu o prostitutce, která musí sehnat peníze, aby si mohla dovolit okultní rituál, jenž by ji zbavil kletby, umocňuje osobní přítomnost režisérky a hlavní postavy v jedné osobě. Sriram chodí na všechny své projekce a ve frontách před začátkem a na neformálních Q&A po konci snímku jako by se snažila udělat si co nejvíc nových přátel.

HLEDÁNÍ SMYSLU MEZI MŽITKY

„O čem to teda bylo?“ zní jedna z častých otázek cestou z projekcí. Potemnělé sály a pohodlné sedačky vábí festivalové zmožence ke spánku, snění navíc doplňuje děj filmu často přesvědčivěji než samotní tvůrci. Proto bývá na onu otázku občas odpovídáno popisem scén, které se na plátně vůbec neodehrály. Jednou z enigmatických zkušeností, po nichž není jasné, co bylo viděno a co vysněno, byl experiment O hrdinovi (r. Piotr Winiewicz). Scénář k němu napsala umělá inteligence na základě analýzy dokumentů Wernera Herzoga, což ale sám režisér problematizuje. Znepokojivému fiktivnímu dokumentu o vraždě továrního dělníka, kterou vyšetřuje detektiv Herzog, se každopádně daří působit strojově uměle, bizarně i nelidsky, a přitom pokládat důležité, byť ne nové otázky po podstatě lidství, objektivní reality a jejího poznávání.

Odstrašujícím případem z žánru wtf se pak stala Křídla smutku (r. Dylan Southern), při nichž mohl být spánek příjemným vysvobozením. Drama s Benedictem Cumberbatchem v hlavní roli se na začátku tváří jako citlivé prozkoumávání tématu ztráty a truchlení. Když se ale v příběhu o otci dvou dětí, který se vyrovnává s náhlou smrtí své manželky, objeví postava dvoumetrové vrány s rukama a nohama, která se s vdovcem doslova pere, nabere polopatičnost symboliky takových obrátek, že se za mnou ozve: „To je ale sračka!“

Při cestě na hotel se mi vybavují tváře lidí, kteří na konci filmu plakali, a nutí mně pochybovat o vlastní citlivosti a schopnosti vnímat promítaná díla se stejně čistou hlavou jako na začátku festivalu. V televizi na recepci jede Slunce, seno, erotika. Tady je svět ještě v pořádku a plný smyslu.