Náboženství: Island (Árstíðir)

Dobíhám na poslední chvíli a už u vstupu si sundávám boty a nasazuju druhou vrstvu pletených ponožek. Do koncertní části mého nejmilejšího hudebního svatostánku, Soukostela ve Vernéřovicích, se totiž chodí na boso. „Start je za dvě minuty. Hraje se pětačtyřicet minut pak je čtvrthodinová přestávka a pak dalších pětačtyřicet minut.“ Dva poločasy mě trochu zaskočí, ale nemám čas nad tím přemýšlet, protože v horním patře se právě rozeznívají první tóny Árstíðir. Tady něco začíná na čas? vysílám udivený pohled na místní, co míchají svařák v obřím hrnci za barem. „To nejsou žádný pankáči, to jsou virtuózové,“ smějou se.

Severská mše je takřka vyprodaná. Sedící návštěvníci zabalení v dekách jsou k sobě namačkaní a lidským teplem dohřívají, na co kamna nestačí. Pro mě je tenhle koncert rande naslepo, Árstíðir vidím a slyším prvně. Pětice Islanďanů přináší do kostela klid a předvánoční náladu usebrání se a vytržení z hektického shonu. Celé turné je koncipované jako vánoční a jeho poslední zastávkou je štědrovečerní koncert na domácí půdě v Reykjavíku.

Pod klenutým stropem Soulkostela rozeznívá kapela jednotlivé nástroje od kytary po violoncello, největší kouzla ale dělají se svými hlasy. První polovina setu je jemná a tichá, jako opatrné našlapování po zledovatělé pláni. Střídají se vokální tradicionály s vánočními písněmi a vlastní tvorbou. Nostalgie pomalu vzlíná ke stropu, posluchači se pohupují v pomalém rytmu. Mezi songy mluví Árstíðir o genezi skupiny s lehkým exkurzem do národní mentality. „Mollové písně s nádechem zármutku jsou naší tradicí, zpíváme je na Vánoce, narozeniny, i když povzbuzujeme náš tým při fotbalovém utkání“ a já přemýšlím, jak zvláštní je vidět dvoumetrového vikinga s dlouhými blond vlasy, který zpívá tak tklivě a jemně, až se z toho fanynkám v předních řadách rozplétají svetry.

Celým večerem se nese velký důraz na kořeny a pospolitost, chvílemi se v téhle situaci cítím trochu stísněně jako na sektářském kázání, do poznámek si píšu - guru feeling. Církev poetiky smutku a ovčí vlny. Na diváky ale tahle magie funguje a z kapely nespustí oči a takřka nikdo se nehne z místa, jednak protože by to bylo logisticky komplikované, druhak by to narušilo sdílenou atmosféru.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Po pauze, kterou vyplní zvuky ptačího zpěvu, se posluchači spořádaně vrací do sedu na deky a matrace. Druhou část zahajuje instrumentální souhra houslí a violoncella, což je chvilkové osvěžení od předchozích sborových slavností. Z tichých ploch se další poločas posune do dramatičtějších pasáží, ale ani buben, který se na závěr objeví, ledy neprorazí. Ale to by vlastně nebylo pro jejich projev, jenž staví na spektru jemnosti a intimity, žádoucí. Po otázce „Jste připraveni na vánoční náladu?“ se potichoučku vytrácím na bar. Tónům, které s jemnocitem uctívají vikinské tradice, ale neuteču ani tam.

U dalšího svařáku přemýšlím, co mi na jejich projevu nesedí. Hudba Árstíðir je totiž mimořádně profesionálně podaná, jak instrumentálně, tak vokálně. Kostel, Vánoce, všechno do sebe zapadá, ale já nemůžu napsat, že bych tím byla úplně pohlcená. Všechno se spojilo v patos absolutní správnosti a přejemnělosti, občas oscilující na hranici kýče, bez tahu na branku. Na poslední songy se vracím zpátky do patra. Potlesk zvedá lidi ze země a kapela se loučí a capella songem. Potlesk, přezutí z bačkor, nákup vinylu a rychle domů. Kostel se jako mávnutím proutku vylidní. Jen cynické osazenstvo ještě chvilku zůstává.

Na Islandu se říká, když se ti nelíbí počasí, hodinu počkej. Tohle opatrné našlapování po zemi ohně a ledu ale ovládlo konstantní bezvětří.