Články / Rozhovory

Nejlepší texty Full Moonu 2022: Přece nebudu v Praze poslouchat Skrillexe (Claire Rousay)

Nejlepší texty Full Moonu 2022: Přece nebudu v Praze poslouchat Skrillexe (Claire Rousay)

Jiří Špičák | Články / Rozhovory | 25.01.2023

S Claire Rousay jsme spolu seděli před Atriem na Žižkově u malého stolu, kolem kterého začaly po chvíli kroužit předškolní děti na kolech a hlasitě nás zdravit. Občas zajely za roh, nebylo je pak chvilku slyšet vůbec, pak se zase vrátily, pneumatikami kolem nás obepisovaly velký ovál a znovu pokřikovaly svoje pozdravy. Na nahrávce rozhovoru je to všechno slyšet, můžu si jejich výkřiky smíchané s drnčením kola a hlasem Claire Rousay pouštět pořád dokola. Ani jsem se Claire nemusel ptát, řekla to sama: tohle bych si nejradši nahrála.

Claire Rousay se do Prahy podívala v rámci svého evropského turné v dubnu poprvé, měla pár dní před vydáním desky Everything Perfect Is Already Here u labelu Shelter Press, z pandemie se vynořila plná kreativních nápadů a v posledních měsících se o ní začalo hodně psát i na místech, kde by to jindy člověk nečekal. Přijela jako jedno z nejvýraznějších současných jmen experimentální hudby, hudebnice, která s frenetickým zápalem zaplňuje svůj Bandcamp dalšími a dalšími deskami, je přirozenou součástí americké avantgardní scény a dokáže se organicky přelévat z ambientu ke kytarové intimitě, ale i přestřelenému hyperpopu nebo současné klasice. Přesto mi bylo od začátku jasné, že se s ní nebudu bavit o hudbě, tedy alespoň ne v tom smyslu, v jakém jsme si o hudbě zvykli přemýšlet. Na Claire Rousay je totiž nejzajímavější způsob, jakým naslouchá celému světu, jakým se dokáže soustředit na přítomný okamžik a z každého nepatrného zvuku udělat událost.

„Šla jsem ráno běhat do parku na Vítkov, ale vzala jsem si sebou rekordér,“ řekla Claire hned na začátku, když jsem se jí zeptal, jak jí zatím Praha zní. „Byl tam jeden člověk, který pouštěl hudbu z boomboxu, zároveň tam ale seděla i skupina teenagerů a ti zase samozřejmě pouštěli svoji hudbu z bluetooth repreáku. Tak jsem se postavila mezi ně a nahrávala, jak se snaží jeden přehlušit toho druhého. Teenageři poslouchali nějakou současnou taneční hudbu, ten chlápek zase posmutnělý indie rock, bylo hodně legrační tenhle hlasitostní souboj pozorovat. Uprostřed toho všeho tam navíc opravovali silnici, takže když si tu moji nahrávku pustíte ve sluchátkách, vlevo vám zní indierockový zpěvák, teenageři vpravo kouří cigarety a pouští taneční hudbu a mezi tím je nakláďák, který na cestu sype kameny. Zní to hodně cool,“ dodala Claire s tím, že tuhle nahrávku možná vydá na Bandcampu. Celkem by tam zapadla: vedle desek, na kterých se prolínají současné podoby ambientu s nástroji jako je harfa nebo cello, si na platformě můžete pustit třeba i její sousedy z Texasu, kteří fukarem uklízejí spadané listí z chodníku.

ZÁZNAM PROCESU UČENÍ

„Měla jsem nápad, že každý den na turné natočím na místě koncertu nějakou bizarní situaci a pak to celé vydám na albu složeném jenom z field recordings. Mám tam ještě taxikáře, který za volantem pil pivo a dost nadával, tomu jsem musela říct, ať zastaví, že si vystoupím. Ale taky jsem to celé nahrávala.“ Claire Rousay tímhle bezprostředním přístupem narušuje lety utvořenou pověst field recordings jako subžánru experimentální hudby, který stojí vedle environmentální hudby a sound artu a k jeho tvorbě je potřeba vyrazit na exotická místa a zachytit jejich zvuk pomocí drahých mikrofonů. Rousay ale tohle nedělá: soustředí se naopak na zvuky, které se samovolně rojí okolí ní. A není až tak podstatné, kde se zrovna nachází.

Souvisí to i se způsobem, jakým se s fenoménem field recordings seznámila. Zatímco tradiční vstupní branou do tohoto světa je třeba britský label Touch a nahrávky veterána žánru Chrise Watsona, Claire Rousay se k terénním nahrávkám dostala dost nepravděpodobnou cestou: přes indie a emo hudbu. „Spousta indierockových písničkářů na přelomu milénia používala ve svých skladbách field recordings, každé druhé indierockové album mělo tehdy na začátku intro, byl to třeba kus dialogu natočený na nekvalitní diktafon. Hodně to dělal Conor Oberst z Bright Eyes. Mně se sice líbil i zbytek těch desek, ale vždycky jsem si říkala, že kdyby celé album znělo jako ty lo-fi field recordings úvody, vlastně by mě to celé možná bavilo ještě o něco víc.“

Indierocková a emo scéna na začátku tisíciletí bývaly hodně DIY, a i díky tomu si Claire Rousay uvědomila, jak snadné může nahrávání vlastní hudby být. „Lidé si často myslí, že nemůžou dělat hudbu, protože nemají přístup k drahým technologiím. V mladí jsem kromě indie rocku poslouchala i hodně syntezátorové hudby, ale měla jsem vždycky pocit, že ji nebudu schopná dělat sama, protože zkrátka nemám dost peněz na to, abych si mohla koupit modulární syntezátor. Ty peníze pořád nemám, ale naučila jsem se dělat hudbu s tím, co mám zrovna po ruce. Došlo mi, že vaše vlastní myšlenky a nápady jsou vždy důležitější než technologie. Spousta lidí má oblíbeného hudebníka, nakoupí si stejnou techniku, kterou používá on a začne ho kopírovat. Pak ale neděláte nic vlastního. A pro mě je důležitější rozpracovávat vlastní nápady a realizovat je pomocí technologií, které už mám."

U spousty hudebníků je lo-fi přístup vlastně jenom dobře maskovaná znouzectnost a jakmile překlenou těžký začátek kariéry a dostanou se k lepšímu vybavení, lo-fi přístup opustí – to je ostatně případ třeba i zmíněného Conora Obersta. Když ale Claire Rousay říká, že ji kvalita zvuku nezajímá, zní to důvěryhodně. „Různé instituce mě teď začaly zvát na rezidenční umělecké pobyty, mám už za sebou třeba pobyt v Rotterdamu nebo Paříži. A tam mám přístup k drahým technologiím. Vlastně ale vůbec nevím, jak je používat, takže spíš často nahrávám ten samotný proces učení, rozmístím mikrofony do všech rohů studia, čtu si manuál k analogovým syntezátorům, současně se na ně pokouším hrát, a to celé nahrávám. Je to spíš záznam procesu učení než záznam výsledku. Být v některém okamžiku opravdu přítomná je pro mě daleko důležitější než zaznamenat ten okamžik co nejčistším možným způsobem."


SMUTEK I BEZPEČÍ

Claire Rousay je radikální autorkou, podobnou radikalitu ale prokazuje i v roli posluchačky. A dává dokonalý smysl, že se tyhle dvě role naprosto překrývají a jedna je živená druhou. „Hudbu poslouchám jenom ve vlaku nebo na letišti, ale to je všechno. Jinak poslouchám zvuky místa, obzvlášť, když jsem na tom místě poprvé. Proč bych si měla pouštět hudbu, kterou si můžu pustit kdykoliv později, když místo toho můžu poslouchat to, co se zrovna děje? Nikdy předtím jsem v Praze nebyla, tak proč bych si pouštěla hudbu někoho jiného, když můžu vnímat něco, co už se nikdy nebude opakovat? Na tomhle místě a v tomhle konkrétním čase už nikdy znovu nebudu.“ Když tohle Claire řekne, znovu kolem našeho stolu projedou děti na kolech, z kavárny uvnitř atria se ozve smích, někdo na chodníku před námi zakašle, nepatrně zašveholí listy. A Claire má pravdu: všechny tyhle zvuky si pamatuju víc než jakýkoliv pop, který jsem letos slyšel.

„Konkrétní podoba zvuku některého místa až tolik nesouvisí s tím místem, ale spíš s okamžikem. Lokace je důležitá, jazyk, kterým lidé mluví, se na různých místech také mění. V Berlíně na vás lidé křičí jinak, některá města jsou daleko tišší než jiná. A já chci být schopná říct, jak zní místo, které jsem navštívila. Až se mě někdo v Texasu zeptá, jak zněla Praha, přece neřeknu, že nevím, protože jsem chodila po ulicích a ve sluchátkách poslouchala Skrillexe.“

Všechno, co Claire pronese o své hudbě, o zvucích, které naplňují její život, je prostoupené intimitou a empatií. A tohle byla i emoce, která mě k její hudbě poprvé přitáhla během pandemie. Všem kolem mě chyběli živé koncerty, mně až tolik ne. Ale užíval jsem streamované přenosy vystoupení umělců z obýváku. A Claire Rousay je uměla výjimečně: četla svoje básně z papíru, u toho popíjela víno, z malého mixáku pouštěla svoje terénní nahrávky z každodenního života a míchala je se zvukem smyčců. Ani mě nepřekvapilo, když mi řekla, že má streamované koncerty dodnes ráda.

„Pořád je poslouchám. I během mého evropského turné hráli moji přátelé koncerty v Americe a já jsem některé z nich poslouchala díky streamovaným přenosům. A to je úžasné. Viděla jsem živé koncerty svých přátel, zatímco jsem ležela v hotelové posteli a pila kávu. A užívala jsem si streamované koncerty i jako hudebnice, moje hudba je i tak dost osobní a bylo pro mě zajímavé hrát naživo hudbu a být přitom na místě, které je pro mě důležité. Jako je můj pokoj. Spousta mojí hudby má v sobě nějaký druh smutku a když jsem smutná, často se schovávám k sobě do pokoje. Když jsem pak z toho samého pokoje mohla streamovat koncert, bylo to, jako kdybych znovu prožila moment, který vedl ke vzniku té hudby. Je to úplně jiná zkušenost, nejenom pro posluchače, ale i pro hudebníky."

A hlavně v americkém kontextu jsou podle Claire streamované koncerty důležité i kvůli své přístupnosti. „Spousta lidí se na živé koncerty do klubu nedostane. Buď je koncert daleko a oni zrovna nemají auto, nebo je do klubu vůbec nepustí, protože ještě neměli jednadvacet let a na místě se podává alkohol. Spousta dětí a mladých lidí tak slyšela svoje oblíbené kapely naživo až díky streamovaným koncertům, protože by se na místa konání nikdy nemohli dostat. Takže vlastně moc nechápu, proč se někomu streamované koncerty nelíbí. Já jsem si je užívala – tedy až od okamžiku, kdy jsem vyřešila všechny technické problémy, kterých bylo vždycky dost.“

VŠECHNO SE DĚJE ZÁROVEŇ

Zatímco Claire mluvila, myslel jsem na knihu, kterou jsem si sebou vzal do tašky, novelu No One Is Talking about This od americké spisovatelky Patricie Lockwood. Svým zaměřením na přítomnost, detail a empatii mi od začátku připomínala hudbu Claire Rousay. Chtěl jsem se jí svěřit s tím, jak moc mi její hudba a tahle kniha pomohly během pandemie, a že by mi dávalo dokonalý smysl, kdyby si tuhle knihu přečetla. Chtěl jsem jí dokonce dát tu mou. Ale nakonec se ukázalo, že to nebude potřeba. Claire No One Is Talking about This samozřejmě měla, schovanou v batohu v zákulisí a cestou do Prahy ji četla v letadle.

Patricia Lockwood v první polovině novely detailně popisuje skrolování sociálními sítěmi, neustálý bzukot v mozku současného člověka, způsob, jakým se kvůli sociálním sítím mění provázanost asociací, tvorba vzpomínek, jak naše současnost kompletně mění cesty, kterými se myšlenky vydávají. Popisuje, jak sociální sítě míchají extrémní zkušenostmi s úplnými banalitami a všechno tak stavějí na stejnou úroveň. „Moje hudba opravdu může působit podobně. Někdo píše o smrti své matky. Někdo jiný sdílí fotku z dovolené v plavkách. Někdo někomu nadává. Někdo sdílí meme. Tohle všechno se děje zároveň a vy to vidíte během několika sekund. S emocemi je to ale podobné: stane se vám něco extrémního, třeba se rozvádíte. Ale pak uvidíte roztomilého psa. A pak na Youtubu omylem kliknete na legrační video, ve kterém někdo někam spadne a vy se tomu zasmějete. To všechno se děje zároveň. Všechny tyhle věci znamenají něco jiného a v ten okamžik má každá z nich pro vás jiný smysl a jinou váhu. Všechny ve vás ale můžou určitým způsobem zůstat, pokud je necháte.“

Ve světě Claire Rousay jako by bylo všechno důležité, alespoň v tento okamžik, kdy něco říká, něco prožívá, hraje svoji hudbu nebo jenom poslouchá. „Je pro mě nejdůležitější věnovat všemu stejnou pozornost a péči, být přítomná. Nechci říkat, že teď si nasadím sluchátka a pustím si nějakou hudbu, protože prostředí, ve kterém se teď vyskytuju, není zajímavé nebo důležité. To samé můžete dělat s lidmi nebo vztahy – možná proto mám tak ráda potkávání se s lidmi, jezdění na turné. Stává se, že na vystoupení přijde patnáct návštěvníků. Přece jim ale nebudu věnovat menší pozornost než několika stovkám lidí na festivalu. Je snad těch mých patnáct lidí méně důležitých? Zkrátka si ráda všímám lidí, věnuji jim pozornost a jsem na ně milá."

Info

Text vyšel ve Full Moonu #133.

foto © Jiří Špičák

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nejlepší texty Full Moonu 2022: Umění nemá jasná řešení (Miřenka Čechová)

Anna Mašátová 27.01.2023

Marně tahám z paměti, kdy mi její jméno ulpělo v hlavě poprvé. Dobře si ale pamatuji její třicetihodinovou performance Momentum na piazzettě... Rozhovor.

Nejlepší texty Full Moonu 2022: „Ako vydržať sama so sebou“ (Tereza Nvotová)

Lucia Banáková 26.01.2023

Nvotová má veľký talent na vykreslenie zložitej, často traumatizovanej psychiky postáv a taktiež má nezvyčajný cit na provokatívne a originálne témy. Rozhovor.

Nejlepší texty Full Moonu 2022: V míru sám se sebou (Yzomandias)

Vojtěch Tkáč 25.01.2023

Neexistuje lepší způsob, jak zahájit interview s člověkem, který má v životě zdánlivě všechno než hláškou z jeho videoklipu Designer Flow.

Abbas Jazza: Za pár let bude hrát singeli všude

David Čajčík, Zuzana Malá 22.01.2023

Singeli boss Abbas Jazza nás provádí po roztodivné vile Nyege Nyege a vypráví.

Frída Kakao: Pouč se z chyb zadku, ať tvoje srdce bije

prof. Neutrino 19.01.2023

Řeč byla o její vizuální i hudební tvorbě, chameleonských proměnách umělecké identity, ale i o současné zálibě v baskytaře a undergroundových performancích.

Mutanti hledaj východisko: Když to dáš na tři sta procent, je to vždycky dobře

Václav Valtr 09.01.2023

Díky řadě virálních videí se dostali do širšího povědomí a jejich osobitá směs humoru a neúprosné flow s neotřelou produkcí už dala vzniknout slušné fanouškovské základně. Rozhovor.

Patrik Tygr Kučera: Není všem dnům konec

Libor Staněk 29.12.2022

„Táborská scéna mi přišla vždycky specifická tím, jak specifická ničím nebyla,“ říká v rozhovoru Patrik Kučera, kterému přátelé neřeknou jinak než Tygr.

Fanda Holý (Holy Fanda and the Reverends): Jít jenom za tím, co slyšíš

Adéla Polka 11.12.2022

Sestava, která názvem lehce odkazuje na americkou tradici folku a country, ale zároveň si hledá své osobité místo v českých hudebních vodách. Rozhovor.

Tak daleko, tak blízko: Barbora Sliepková

redakce 07.12.2022

V Campu můžete zhlédnout přehlídku Slovenská architektura ve filmu, která uvede i film Čiary režisérky Barbory Sliepkové. Jejím prizmatem na všední věci v naší pravidelné rubrice.

Michal Kudělka (Panenské plameny): „Hrdina“ musí vypadat jako Ladislav Klíma

Shaqualyck 07.11.2022

Sedmá Piper Night proběhla tradičně v prostorách Katolického domu minulý pátek a odehrála se na ní mimo jiné premiérová projekce nového klipu Panenských plamenů.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace