Nick Mason? Ten bubeník?

Přiznávám, že mi koncept oprášení starých Pink Floyd z iniciativy bubeníka Nicka Masona připadal zpočátku neobvyklý. Jsem skeptická vůči módě revivalů starých kapel, vezoucí se na současné vlně nostalgie a remaků, recenze z tohoto turné jsou ale velmi slibné. Před koncertem si ze zvědavosti "spoiluju" koncert na YouTube a když cítím, jak mi dekl letí pryč už v polovině první skladby, začínám se těšit.

V Lucerně je dusno už hodinu před, průměrný věk tak o deset víc než já, koncentrace triček Dark Side of the Moon vysoká. Předkapela není potřeba, Saucerful of Secrets (ve složení Guy Pratt, Gary Kemp, Lee Harris, Dom Beken a samozřejmě Nick Mason) přichází na pódium s anglickou přesností a jdou rovnou k věci - Interstellar Overdrive. Skladba, se kterou by mělo začínat každé progresivní dítě s hlavou v oblacích. Dochází mi, že tohle není o nostalgii ani revivalech, ale o hudbě samotné. Je jedno, jestli je to v podání mladých hochů, co poslouchají v dětském pokojíčku Piper at the Gates of Dawn, anebo sympatických starších kmetů. Nadčasovost hudby starých Pink Floyd je působivá pořád. Jasně, v časech Syda Barretta by improvizační pasáž byla jistě dravější, teď za ní lze cítit poctivost a úctu k původnímu materiálu. Kulervoucí experimenty a inovace bychom hledali na jiném koncertě, fascinuje ale fakt, že to prostě pořád funguje, i když v obývákové náladě, kdy do čaje dostanete místo LSD dvě kostky cukru.

fotogalerii z koncertu najdete tady

V duchu psychedelické snídaně u dědy Alana se nese celý zbytek večera, včetně občasných proslovů Nicka Masona, okořeněných typickým suchým humorem a nekončícími pochvalami publika, které to kapele vrací v podobě bouřlivých ovací. Hrají dokonce i neslavně slavnou Vegetable Man, kterou, jak Mason objasňuje, jim vydavatelstvo odmítlo vydat, BBC Radio odmítlo hrát a taky ji s Pink Floyd nikdy nehráli živě. Pódium ovládne mladická energie a jako bychom se na chvíli teleportovali do 60. let. Co kazí retro atmosféru, je moře smartfonů. Párek vedle mě dostane z davu vynadáno, že zaclání, a já začínám chápat Roberta Frippa a jeho starosvětský přístup k telefonům na koncertech.

Program se schyluje ke konci, a to mi připadá, že sotva začal. Po decentně zkrácené verzi Atom Heart Mother a pečlivém výběru z dalších čtyř nejstarších alb Pink Floyd Nick Mason děkuje Sydu Barrettovi. Protože "bez něj bychom se tady nikdy takhle nesetkali". A má pravdu. Jeho poslední skladby s Pink Floyd Jugband Blues se však naživo nedočkáme, vyprovází nás z nahrávky při odchodu ze sálu. Na chvíli si nejsem jistá, co je za rok.