No!Music: I Would (Not) Prefer Not To vol. 2

O víkendu se festival stává víc konceptuálním a akademickým. Možná. Rozhodně se víc zamýšlím nad smyslem dění na pódiu, když se dívám na čtyři lidi sedící na židlích, kteří jsou napojení na kontaktní mikrofony, a já poslouchám jejich dýchání (Maulwerker). Ale nepředbíhejme.

V sobotu přicházím před osmou a konečně stíhám performance Pan Daijing, která je vždy 15 minut před prvním koncertem. Ovšem její „tělesné vyjádření frekvencí“ pomocí pomalých pohybů v jakési poloprůhledné krabici s hlínou ve foyer mě moc neoslovuje. Mnohem zábavnější je Max Dax jako moderátor večera, resp. „galavečera“ 4:33, tedy provedení skladby Johna Cage různými interprety. 4:33 samozřejmě dává interpretům dostatečnou svobodu (téměř totální), ale nečekala jsem, že je možné si s tím tak vyhrát. Max Dax jednotlivá vystoupení prokládá tu relevantními, tu vtipnými historkami. V souvislosti s tématem odmítání zmiňuje vystoupení kapely Trio (autoři hitu Da da da), kteří hráli na full playback a na pódiu vykonávali různé náhodné činnosti typu konzumace bagety, ve volné návaznosti to taky objasňuje záhadu zeleninového vývaru, který se podle všeho nachází v backstagi. Wolfganga Müllera uvádí historkou o setkání při párku s hořčicí. Dost už o jídle.

Top „coververze“ je ta od Jolly Goods, které přijdou na pódium v pyžamu s polštáři, lehnou si a spí. Velká část vystoupení je promyšlená do detailu, do dokonalosti to dotáhne jazzový klavírista Lambert, který na klavír sice nic nezahraje, zato si zacvičí jógu a zahraje šachy. V konceptuálním umění nikdy není jasné, jestli jsou technické závady součástí vystoupení a tak je tomu i tentokrát v případě několika videoprojekcí (Perera Elsewhere, Lucrecia Dalt). Wolfgang Müller předvede svůj typicky radostný dadaismus a spolu s Chris Dreier prezentuje „lekci tance“, která spočívá v tom, že ona stojí v „taneční póze“ a on k tomu pouští skladbu z jejich nového alba Sendepause – pauza ve vysílání. „Soustřeďte se na tanec, ne na hudbu.“ Galavečer uzavírá glitchnuté video Zugezogen Maskulin.

Nedělní panelová diskuse „DIY of DIE: Is Bartleby Dead in the Post-Digital Age?“ trpí jako většina těchhle diskusí nedostatkem prostoru k rozvoji myšlenek a zodpovězení otázek účastníků. Diskutuje se o binárnosti, nebinárnosti, zaprodání se a o tom, že jsme všichni problematičtí a kontroverzní v našich aktivitách a rozhodnutích. Bartleby svým radikálním odmítáním všeho, včetně jídla, spáchal sebevraždu, dnes je citován politickými aktivisty s tričkama „I would prefer not to“. Zatímco po diskusi čekám ve foyer, abych diskutéry zastihla, Shittyflute trpí. Už asi půl hodiny ho někdo nutí dokola prznit Do They Know It‘s Christmas? a místnost zaplavuje vánoční atmosféra.

Je čas na Jandek, nejmysterióznejšího vystupujícího festivalu, nikdo neví, co čekat. Na pódiu se sejdou berlínští hudebníci Ramin Bijan a Simeon Coester s relativně konvenčním blues na bicí a basu a dvě záhadné bytosti – zasněná dívčina, kterou jsem předtím viděla vznášet se dole v kavárně, podle googlu se jmenuje Sheila, a kytarista s imidž Toma Waitse, který je zřejmě Jandek. Díváme se zřejmě na střet paralelních realit, té naší a nějaké temné a kakofonické. Jandek hraje na rozladěnou kytaru a Sheila pluje po pódiu, fixovaná na něco, co nevidíme. Tonalita se střetává s atonalitou a já se cítím jako po nové sérii Twin Peaks: vůbec jsem to nepochopila, ale je to v pohodě, protože tak to asi má být.

Festival uzavírají Nihilist Spasm Band, což jsou důchodci z Kanady, co hrají nehudbu už od roku 1965. Jejich největší fangirl je zjevně Alex Hacke, který je na festival doporučil a taky je s nimi na pódiu, září štěstím. Prvním krásným zážitkem je představování členů kapely, které se v průběhu koncertu opakuje několikrát a neztrácí nic ze své charizmatické strojenosti (sic!). Jedním z hudebních nástrojů je hrnec s těstovinami, které, jak brzy dle zvuku zjistíme, jsou syrové a zřejmě jsou to kolínka. Nihilist Spasm Band je nejvíc dadaistické vystoupení No! Music, všichni drží seriózně hudební nástroje, ale každý si hraje, co chce, v jednom momentu „perkusionista“ odejde do publika, aby si udělal fotky, uprostřed koncertu se bubenice unaví, tak ji vystřídá kytarista a ona si vezme trubku.

Úkolem zpěváka jsou intelektuální poselství, třeba oslava konzumace masa: „Preserve vegetables. I‘m against planticide. I‘m a meat eater and I‘m ok,“ anebo vlastenectví v podobě provedení vlastní verze kanadské hymny: „No Canada. Home of the beaver. Home of the maple leaf. Home of the vegetables.“ Po každé skladbě propagují CD a vinyly k zakoupení a prohlašují: „We‘re only in it for the money.“ A že se ten merch rozprodal. Sama jsem si koupila plátěnou tašku No! Music a nálepky Shittyflute. Všichni jsme problematičtí.