Only Punk Flavor (U.K. Subs & TV Smith)

Pokud vám spojení TV Smith a U.K. Subs navozuje lehké deja vu, není se čemu divit. Po roce se tato výtečná formace vrací zpátky, aby stejně jako loni prohnula prkna pražského Futura. Ačkoli setrvačnost, s jakou u nás U.K. Subs koncertují, může vyvolat dojem obouchané a bezcené mince, hoďte ji do jukeboxu a ani podesáté ve vás její výsledek nezanechá o nic menší zážitek.

Přestože TV Smith nikdy nestanul na piedestalu ikon Ramones, Clash, Sex Pistols nebo Stooges, je dodnes jedním z nejvěrnějších živoucích otisků tehdejší punkové scény. Zatímco některá jména shořela v drogových plamenech a destruktivním životním stylu nebo se proměnila v tristně groteskní postavičky heroinu a meskalinu, TV Smith vede dál své tažení proti establishmentu. Vyzáblý stařík, co vypadá, že se pořádně nenajedl od roku 79, vbíhá na pódium a tou nejstarší, ošuntěnou kytarou pálí do publika hymnu Only One Flavor. Při pohledu na chlápka, co dorazil v tom stejným sepraným triku jako loni, a džínách, co jsou mu snad rok od roku větší, máte pocit, že jiná příchuť punku snad ani neexistuje. Následuje vypalovačka I Delete a dav, který zatím spíše naslouchal, pomalu propadá dramaticky melodické atmosféře. Politická balada Great British Mistake nás pak protáhne špínou londýnských ulic vydrancovaných pokryteckou politikou a hned za ní Smith s vřelým úsměvem servíruje chladnou Expensive to Be Poor. Písničkář, co vyměnil kapelu za jednu akustickou kytaru, a vypravěč plivající do tváře vlády, se do každé další vyhrávky opírá stále úporněji, tak, že byste tomuhle punkovému Bobu Dylanovi s přívětivým chraplákem mohli naslouchat celé hodiny.

Čas nás ale tlačí a není prostor ani na přídavek, neboť to už se před burácející dav žene Charlie Harper za doprovodného intra zbytku U.K. Subs. Legenda, kterou před necelými čtyřiceti lety vyvrhl hudební boom roku 1977, už u nás stihla odehrát tolik koncertů, že je téměř nepravděpodobné, že by tu dnes někdo natěšeně vyhlížel svůj prvotní zážitek. Naopak. Až na pár mladistvých punkáčů se prostory plní zástupy těch, kteří pravděpodobně pamatují i vydání Brand New Age. Warhead, Tomorrows Girl nebo C.I.D. jsou vály, které si každý snad stokrát otočil na všech možných hudebních nosičích, a přesto každoročně přitáhnou do klubu desítky lidí. Důvod? Ať je to stařecký sentiment, snaha předat synkovi poslední střípky z vymírajícího hudebního dědictví nebo jedna z dalších milionů možností, kam se jít v týdnu ztřískat do sraček, faktem zůstává, že tahle téměř nesmrtelná banda stále podává ty nejlepší koncerty. Chlast a několik dekád pořvávání po festivalech a klubech usadilo hlas Charlieho Harpera v té správné poloze vyžitého chrapláku a i obsazení kapely se po řadě změn ustálilo do koherentní sestavy.

Pecka Limo Lime, která drtí natřískané Futurum, je jedním z důkazů, že kapela je sehranější a výsledný zvuk působí ustálenějším dojmem. Tím se sice vytratil určitý nádech mladické rozháranosti, na druhou stranu vznikl prostor pro rytmicky dravější melodie. Alvin Gibbs kouzlí na basu hluboké linie, zatímco bubeník Jamie Oliver do toho buší jak hluchej do vrat. Jasně, dav pod pódiem, co věkově připomíná sešlost k rekonstrukci historické bitvy, bude těžko vytvářet circle pity, ovšem pokyn Charlieho Harpera je jasný. Tohle je vypalovačka Riot! Kytarista Jet, co se tváří, jako by vybrnkával Smoke on the Water, dere ze svojí kytary stále rychlejší a divočejší riffy a několik mladších sígrů konečně zakládá moshingový kotel. Zatímco jejich živá produkce se ani náznakem nepřibližuje důchodovému odpočinku, abecední seznam vydaných alb se pomalu chýlí ke svému konci. Pokud Charlie dostojí předestřenému konceptu, je v tuto chvíli v procesu už poslední deska! „This is brand new song. It is so new i don´t even remember the lyrics“ a s omluvným posměškem Harper odkudsi vytahuje dva cáry fixou počmáraného papíru, které si rozhodí před obličej jako na třídním recitálu. Zbrusu nový song I´v Got a Gun je tak první ochutnávkou z připravované desky Ziezo a fanoušek z první řady se po jeho skončení stává šťastným majitelem ručně psaného textu.

„This is not party in Paris, this is party in Prague,“ huláká Harper a zasazuje do skandujícího publika sadu přídavků v podobě New York State Police, C.I.D. nebo I Couldn't Be You. Před koncem ještě jedno selfíčko do Jetova alba a poslední obíhačka s placákem pro Alvina Gibbse. U.K Subs a TV Smith jsou zkrátka jedni z těch otravně dobrých kapel, jejichž koncerty vás nutí rok co rok se vracet.