Opus magnum, co ošálí i vzdělané muzikanty aneb surrealistická opera Miroslava Černého Frankenstein očima (hudebních) přátel

Pozoruhodná surrealistická opera Frankenstein Miroslava Černého vyšla koncem roku u Kabinet Records. Je k dostání pouze na vinylu, přičemž něco zbývá i ze stokusové limitky, jejíž součástí je ručně číslovaný a signovaný grafický list od Františka Skály. Miroslav Černý (obsáhlý rozhovor s ním najdete ve Full Moonu #141) se v díle nenechává ničím spoutávat, tvoří doslova jako ve snu, bez logiky a jasné konstrukce. Je tudíž lepší se nechat ohromovat než mít očekávání. Jak tohle jeho ojedinělé dílo vnímají jeho přátelé? A jak vnímají samotnou spolupráci s ním?

Slyšeli jste Černého Surrealistickou operu Frankenstein? Co si o ní myslíte?
OLDŘICH JANOTA: Frankestein je strašidelné, hororové téma. Přál bych si, aby Míra svého génia použil na něco, čemu myslím také velmi dobře rozumí, totiž laskavost.

VLADIMÍR MERTA: Děj opery může posoudit každý, kdo viděl Murnaův slavný opus z konce slavné éry němého filmu. Multitémbrová opera v imaginárních jazycích obloukem opisuje nereálné pocity, které vedly zběsilé pokusy jiného exota, tvůrce umělého člověka Frankensteina. Každý Mirův pokus o současnou hudbu vychází z neskutečně bohaté obraznosti, kterou dává nezištně všem, kdo chtějí a umějí naslouchat jiné hudbě. Jeho opus magnum ošálil i vzdělané muzikanty zlínského orchestru, který dokonale naplnil partituru, existující snad jen v Mirově hlavě. Tak spontánní odezva dvou světů nemá obdoby. Prostě vznikla a odezněla jako vše, co nás na destrukcí postižené planetě přesahuje. Při tom se dobírá i smíření, snímající pocity viny i jejího přesahu do konečné harmonie. Jak toho dosáhl, zůstává jeho tajemstvím.

Nepropadá moci zla, které postava Frankensteina ztělesňuje, i když se ze všech sil snaží být člověkem se vším, co to slovo může znamenat. Zůstává svrchovaným pánem nad zvukovou matérií, s přehledem sleduje výboje slovutných předchůdců, aby k nim přidal mocnou dávku své osobnosti, tolik spojené s hlínou, skalami a roklemi lesů, ze kterých čerpá podněty, které nám unikají. Pokud bychom potřebovali jeho hudbu zviditelnit, nabízí se spojení s dílem Františka Skály, prodchnutým stejným vztahem k tajemným mýtům, kterým marně unikáme.

VLADIMÍR VÁCLAVEK: Operu Frankenstein jsem dosud neslyšel. Myslím si o ní to, co jsem mu už před časem řekl: „Co pořád všichni s tím Frankensteinem mají?“ Jinak jsem přesvědčený, že to bude skvělá muzika a rád si ji jednou poslechnu.

FRANTIŠEK SKÁLA: Surrealistická opera Frankenstein je vynikající dílo současné vážné hudby. Mnohovrstevnatá zvuková kompozice se silnou atmosférou rozvíjející imaginaci. Také z toho důvodu jsem mu do vinylu vytvořil grafiku s názvem Sabat, která byla první z uzavřeného cyklu šesti několikabarevných litografií s podobnou tematikou jakéhosi hemžení nebo „váchalovských“ astrálních plání.

PETR NIKL: Ve své emocionální erupci Frankenstein prolnul Miroslav Černý obrazce vnitřní i vnější krajiny z okolí osudového poutního místa, ve kterém žije - Maleniska. Tuto Miroslavovu operu si k práci nepouštím. Pohlcuje mě do svých útrob, vede mě zbrázděnou krajinou, na jejichž kopcích spí pravěká hradiště plná pištících dravců i zurčících pramenů. Slyším v ní řev světlovských rytířů, vábení čertů od Rýsova, mlčení poustevníka u skály Mlčačky, kňučení feny, zvláštně krásné neučesané zvuky a větrné fugy, bekot sousedovic ovcí. Nemůžu si tuto hudbu pustit ani před spaním. Vybaví se mi jako spolunocležníkovi všechny probdělé maleniské noci, přerývaný chrapot rezonující ve strunách rozvěšených nástrojů, deroucí se z obří skladatelovy hlavy, ve které se běsi snoubí s blažeností.

MILAN LOVEC BÍLOVSKÝ: Opera Frakenstein je dílem několik let sbíraných stop, intuitivně míchaných, stokrát měněných až do současné dechberoucí podoby. Slyšel jsem postupně v průběhu času všechny mixy a musím říct, že obdivuji Mirkovu schopnost dobrat se uceleného obrazu, ve kterém, tak jako malíř (náš společný přítel Marfy) nanáší postupně špachtlí barevné fleky, až nakonec vidíte dokonalou hlubokou tvář. Musím to pochválit, neboť na některé fleky byla použita i má maličkost - šašek vejsknul.

Jak většinou probíhá vaše spolupráce nebo setkání s Miroslavem Černým?
OLDŘICH JANOTA: Všechny moje pokusy o spolupráci s Mírou skončily dosud beznadějně, myslím si, že Míru moje tvorba vlastně vůbec nezajímá. Možná ho nezajímá ani tvorba těch lidí, se kterými spolupracuje úspěšně. Soudím tak podle toho, že k jejich písničkám dělá spíše hudební koloratury, než aby se zabýval jejich obsahem. Everything goes.

VLADIMÍR MERTA: Mira je divý muž, lokální génius v pravém smyslu slova: je to ochranný duch, který bdí nad místem, kde se odehrává odvěký spor historie se současnem. Prochodil široké okolí a s neomylnou intuicí našel místo (nebo na něj byl svým géniem vyslán), kterým marně procházeli novodobí vykrádači hrobů, vybavení pípajícími hledačkami. Vybaven krumpáčem a lopatkou nalezl neskutečně zachovalé pozůstatky skytského osídlení. Poskytl je muzeu a zbytek neuzavřel do trezoru. Naopak zřídil soukromé archeologické muzeum, jediné na světě, kde si můžou školní výpravy potěžkat mlaty, sekerky, mince, šípy, a tím zpřítomnit minulost a dnešek.

Současně skládá moderní hudbu, přesahující hranice regionu až kamsi za horizont Pendereckého, Lutoslawského či Varése. A s neomylným smyslem přitahuje podobné exoty. Potkali jsme se na pódiu, kam jsem dobloudil těsně před začátkem koncertu. Obklopil se bizarními nástroji z předpotopních dob, kdy různí lidoví výrobci hledali zvuky náležející do sfér nearteficiální hudby. Žádný z nich neladil s mou trapně moderní kytarou, ale Mira s neomylným citem dokázal na místě přizpůsobit jejich tónorod okamžité inspiraci v ojedinělém večeru, který se nedá popsat, jen v jiné podobě opakovat. Pozval mě na koncert v přírodním prostředí před kostelem, kde jsem si mohl zahrát na varhany, podruhé v životě. S jemným smyslem pro ironii, smíchaným se zaujetím a službou, kterou hostuje Skálovi, Niklovi, Janotovi, přivedl také bizarního zpěváka Lovce. Tento lesní muž, laskavý a nesmlouvavý, dokázal přežít i pivní dietu, kterou se snažil očistit svou duši, aniž tušil, jak je čistá.

Jistě se s těžkým srdcem loučil s unikátní sbírkou, kterou rozprodal, aby si udělal volné místo, kam zve všechny podobně postižené umělce. S jedním mikrofonem a starým počítačem dokázal vytvářet originální hudbu, která zaujme a nedá se jen tak vymazat z paměti. Měl jsem tu čest zhudebnit jeho text, ve kterém se jako v jantaru uchovaly všechny krásy světa i těžkosti našich osudů.

FRANTIŠEK SKÁLA: S Mirou hraju v kapele Třaskavá směs, která jaksi přirozeně vznikla před několika lety, nabalila další hráče a ustálila se na počtu pět (Petr Nikl – bisernica, perkuse, Petr Tichý – kontrabas, Ondra Černý – trubka, trombon), Mira hraje na elektrickou kytaru, violu a violoncello a při každé písni se mě ptá, na co že tam hraje. Někdy hraje na něco jiného, než má, něco jiného, než má, ale taky to není špatné. Hrajeme teď už jen moje autorské písně. Dříve, než jich bylo dost, jsme hráli i převzaté, a jelikož šíře žánrů je nekonečná, začalo mě to bavit, a jde nám především o to si dobře zahrát, naplňujeme název Třaskavá směs. Tuhle jsme na zvukovce začínali country písní Houbi hemr a slyšel jsem, jak někdo říkal: je to nějakej bluegrass. Tak doufám, že se zdržel déle. Jinak… kdybych neměl svoji práci, Mira by mě zaměstnal. Inicioval moje dechovkové album s Provodovjany a vymýšlí stále nové úkoly a nové výzvy.

VLADIMÍR VÁCLAVEK: Má spolupráce s ním probíhá už asi třicet let v nejrůznějších rovinách vědomí. Dá se říci, že probíhá kontinuálně, často utajeně a s respektem. A vzhledem k jeho rozsochatosti, originalitě a tvrdé hlavě často našlapuji velice opatrně. Mirek je takový lidově poučený genius se zálibou obětovat se pro druhé. Ale to nejdůležitější pro mě je, že má dobré srdce. Tam se můžeme vždycky znovu potkat, a to cítím i z jeho tvorby. Má v sobě klíč, kterým nás může otevřít pro něco většího.

PETR NIKL: Naše společná setkání se vždy vylaďují v rozložitém klidu, nějakou dobu mluvíme, pak zase dlouho civíme a až pak rázem vybuchnou gejzíry energického hraní. Musím být trpělivý a čekat, až to přijde. S Miroslavem prožívám jinou rychlost času. Vnímám vše pozměněně.

MILAN LOVEC BÍLOVSKÝ: Tento zjev jsem potkal už někdy v roce 85 minulého století na studiích v Brně. Byla to láska na první pohled – hned jsme si padli do noty, začali spolu muzicírovat, seznámili se s dalšími živly od kumštu a těm od výtvarna vyšilovali na jejich vernisážích. Dali jsme dokupy dokonce kapelu a vyhráli celostátní portu. Dá se říct, že tato spolupráce trvá v různých proměnách a podobách dodnes. Semo-tamo jsem Mirkovi k dispozici u jeho nahrávek. Je to prostě tak, že když Mirek řekne: šašku vejskni, tak já dokvačím, a aniž bych věděl, co si zase na mě přichystal za kulišárnu, vejsknu. To, že absolutně netuším, co se po mně vlastně chce, platí zejména u našich „vystoupení“ na různých veledůležitých akcích, jako je třeba program v kostele za přítomnosti vzácných hostů a spoluúčasti zlínských symfoniků, kde poprvé v životě hraju pro veřejnost na varhany volnou improvizaci s Mirkem a jeho violou. No co vám mám povídat - je to s Mirou jeden velký celoživotní úlet.