Portály do komfortu (CTM Festival 2023)

Po dvou letech online a přesunutých verzích se letošní CTM, „Festival for Adventurous Music and Art“, odehrál poprvé v tradiční délce a regulérním termínu. Jak ustál covid festival ve městě, které nikdy nezůstává na stejném místě bez ohledu na společenskou situaci? Poor but sexy Berlín je určitě víc poor, a pokud můžu hodnotit podle dostupnosti bydlení, evidentně pořád stejně přitažlivý pro přistěhovalce. Jen ten punk má trošku jiný vibe v kontextu rozestavěných fancy mrakodrapů a döneru za 6€. Není ale všem dnům konec. Berlín je proces.

Základna CTM se z Kreuzbergu přesunula do silent-green ve Weddingu. Areál bývalého krematoria je krásný a v kombinaci s nechutným zimním počasím, vichřicí 4 454 543 km/h a agresivní vlhkostí je atmoška top shit. Čtvrteční program začínám v radialsystem. Intimní atmosféra, sedíme na zemi a čekáme na GLIA, dílo zesnulé Maryanne Amacher v provedení ansámblů Contrechamps a Zwischentöne. Umělecký vedoucí Bill Dietz v úvodní proslovu konstatuje, že Maryanne by se určitě líbilo, kdybychom se v průběhu koncertu hýbali a zkoumali zvuk celým tělem.

Stage se šesti hudebníky uprostřed sálu je součástí publika a můžeme se jim klidně dívat i do not, což je wordový dokument s velkým množstvím poznámek a stopky. Elektroakustické dílo trvá 70 minut a zkoumá hranice toho, jak potichu můžou hrát housle a jaké frekvence je možné dostat z akordeonu. Drony ve všech extrémech. Lidi následují instrukce a frmol se přirozeně zintenzivňuje v hlasitých pasážích. Instrumentace je zábavná, přesně to jsem čekala podle anotace, a to je dobře. Příjemný fyzický zážitek předznamenává safe spaces pobytu – v hluku a davu lidí v interiérech, bez zimy a deště. Člověk musí neustále redefinovat svoji ideu komfortu.

BUT IT’S WARM IN HERE

Jako každý rok má CTM ústřední téma ročníku a jako obvykle je nejvíc patrné ve vizuálním umění. Letos jsou to Portály. Na instalaci We Found Our Own Reality v Betonhalle je útulná atmosféra s indickou hudbou na vinylu a vůní kadidla. Úplnou náhodou vychytáváme komentovanou prohlídku s kurátorem Paulem Purgasem, ten provází zvukovou instalací, která stejně jako vonné tyčinky v betonové hale kombinuje tradiční symboliku se současným strohým minimalismem.

Purgas hledá spojitosti mezi tradicí a modernitou a dle vlastních slov se snaží návštěvníka přimět přemýšlet nad alternativní historií a propojeností světů, ideí a myšlenkového kontinua. Tahle fúze je tady (na CTM i v Berlíně) normální a přirozená, ostatně málokde nastalo za posledních 100 let tolik změn a nikdo se nad nima nepozastavuje, jsou součástí života. Vnímat a nesoudit, popisky jsou neefektivním jazykem.

Do Festsaalu Kreuzberg jdu v pátek po luxusní večeři v Kimchi Princess taky s otevřenou myslí. Soudě dle publika, kterému je v průměru 20, jsem mimo cílovku, na prvního vystupujícího Xzaviera Stonea však reagují velmi opatrně. Což je škoda, je to kvalitní pop s vytříbenou atmosférou (včetně kurátorovaných vonných tyčinek). V průběhu koncertu se k beatům přidává i živý saxofon, příčná flétna a synťák, nejdřív v podobě intermezz, pak už i naplno, a publikum nakonec taky ožívá.

Iceboy Violet na začátku říká, že tomu dnes dá všechno. Dává tomu tak 200 %, je uprostřed davu propojený se všema a vším, a i když jsem od něj tak 20 metrů, cítím to. Jede nonstop půl hodiny a blije duši, nechápu. It’s fucking cold outside, but it’s warm in here.

PŘIROZENÉ SOUČÁSTI SVĚTA

Nejkontroverznější vystupující v rámci berlínských fullmooňáckých pivních debat byla rozhodně Lil Mariko. Prý že na ni ani nemusím zůstávat. Ale prostě sorry, fakt mě to baví. Stejně jako u Iceboy Violet je super vidět vystupující, co si to užívají, co chtějí, aby to bavilo i publikum, a v případě Lil Mariko se hlavně neberou příliš vážně. Mělo to všechno, živé bicí, trashový half playback a kawaii ženskou agresi.

Nevím, jestli se CTM hlásí k iniciativě Keychange, která bojuje za genderovou rovnost v hudebním průmyslu, na letošním ročníku však bylo hned několik silných ženských vystoupení. Jedním z nich LustSickPuppy, v případě které popisek fungoval opačně – moc jsem od toho nečekala a byla pozitivně překvapená konzistentním mámvpičizmem, pocitem sounáležitosti a energickými beaty.

Panorama Bar měl v sobotu taky krásný program. Synťáky a bpm Asep Nayak evokovalo Operaci Kindigo na koksu. Energie byla znát i v publiku a postupné redukci oblečení. Queen Asher ft. Rehema Tajiri s Nana a Zai tomu už jenom aasadili korunu. Živá párty, zapojování publika a hutné beaty. Na hlavní stagei taky peklíčko, Tzusing sekunduje uctivě a spokojené korzování mezi pódii mi vydrželo až do čtvrté ranní. Vymaňování se z eurocentrismu je možná na festivalech a v klubech pořád v počátcích, na CTM však přirozenou součástí uměleckého světa.

fotogalerii z festivalu najdete zde

Členové konžsko-švýcarsko-německé skupiny GROUP50:50, která sobotu večer vystupuje v HAU1, v minulosti na CTM uváděli postdokumentární dílo Hercules of Lubumbashi. Tentokrát v propojení hudby, performance a videozáznamu pokračují v díle The Ghosts are Returning, které se zabývá důsledky kolonizace z pohledu potomků kolonizátorů i kolonizovaných. Performance o pygmejských kostrách ukradených do Švýcarska v 50. letech spojuje historické prameny, současné rozhovory s potomky zesnulých, osobní reflexe vystupujících a meta komentář o procesu vzniku díla. Vše spojuje hudba, vše má svoji roli a nic není nadbytečné. Jediná výtka patří špatně synchronizovaným titulkům, které jsou klíčovým elementem celého francouzsko-německého vystoupení.

Letošní CTM končím v RSO, klubu s půdorysem připomínajícím laser game, ale zato výborně označenými únikovými východy. Po třech dnech jsem celkem zmordovaná a balím to relativně brzo. V pofiderním výtahu na zastávce Schöneweide se ve tři ráno seznamuju s vykalenýma lidma. Jestli to za rok vydržím dýl, netuším, ale rozhodně to zkusím. V Berlíně ani nic jiného nezbývá.