Progresivní filharmonie King Crimson

Život je plný vzrušení. Stejně jako jsou nepředvídatelné nálady a setlisty King Crimson, tak jsem ani já ještě pár hodin před koncertem nevěděla, jestli se tam vůbec dostanu. O půl osmé večer stojím před Forem Karlín v davu seriózních lidí, většina z nich minimálně o deset let starší, bouřlivě diskutují o počtu bubeníků a kdo kde hraje na který Fender. Skoro si připadám nepatřičně. Koncert King Crimson je, jako když si dáte třípatrový burger ve tvaru hranolu o rozměrech 5 x 6 x 8 cm, se vším, narvete se jím, chvilku uvažujete, jestli toho nebylo příliš, ale pak slastně vzpomínáte na jeho chuť a chcete si dát další.

Fakt, že King Crimson jsou ve všem trošku control freaks, připomíná i roztomilé hlášení na úvod, ať v průběhu koncertu v žádném případě nevytahujeme mobily ani foťák, jinak nám umře koťátko, budeme mít sedm let špatného sexu a Robert Fripp nás osobně rozseká mačetou. Spíš než na rockovém koncertu se tady cítím jako ve filharmonii a tahle nečekaná kombinace dodává večeru punc výjimečnosti. I když se toho na pódiu, podobně jako ve filharmonii, vizuálně nic extra neděje, hudebně odpálí hned úvod, k čemuž přispívá i sada trojích bicích v přední linii (Pat Mastelotto, Gavin Harrison, Jeremy Stacey). Cítím se podobně, jako když jsem poprvé slyšela album THRAK, a docházi mi, že i takhle vysoce technickou hudbu je možné prožívat prudce emotivně. Jsme oblažováni průřezem tvorby ze všech období a podob kapely v nových, megalomansky zaranžovaných verzích a je to hukot. Uširvoucí kytaru Adriana Belewa ze studiových nahrávek nahrazuje v několika skladbách lehce kakofonický saxofon Mela Collinse a Jakko Jakszyk se s vokály pasuje taky více než slušně (doplňuje je, kromě frontmana Frippa a basáka Tonyho Levina, ještě Bill Rieflin na klávesy). Indiscipline je v aktuálním podání míň znepokojivá a naléhavá, je to spíš hravý rozhovor mezi jednotlivými členy ukončený českým: "Mám to rád!" Funguje taky jako rozehrávka pro všechny tři bubeníky, kteří se tady vzájemně hecují, možná až příliš dlouho, ale o to větší je pak odměna, když se skladba rozběhne naplno.

Set pokračuje v podobném technicko-emotivním duchu a vyvstává problém, který mám u této kapely relativně často, a to, že si nepamatuju názvy písniček, pouze je dokážu zařadit na příslušná alba. Hlavně díky rozdílným sestavám jsou alba King Crimson mezi sebou jednoduše rozlišitelná, ta současná z nich tvoří osobitý a propracovaný celek. Na konci se stejdž zbarvuje do ruda a vidím pouze dvě možnosti přídavku – VROOM, anebo 21st Century Schizoid Man. Pouze bé je správně, o to delší a intenzivnější její provedení je. Celkově mimořádně fyzický zážitek.

Míjím nadšené lidi sdílející dojmy, rodiče s dětma v mém věku s blaženým úsměvem. Střet generací nejlíp symbolizuje závěrečné vzájemné focení, kdy na jedné straně stojí Tony Levin se svým starým foťákem a pod pódiem dav smartfonů. Jediný moment, kdy King Crimson upouští ze svých restriktivních pravidel.