Proměnné a konstanty (Letní filmová škola 2025)

Pokrok nezastavíš! Na hlavní ulici vedoucí k hradišťskému kinu Hvězda přibylo nábytkářství a ezoobchůdek, největší pivní stan bere poprvé i karty a stará dobrá klobása už je k dostání pouze v jednom z dvaceti stánků s jídlem. Začal 51. ročník Letní filmové školy.

Nad festivalovým centrem ve Smetanových sadech se v pátek stahují mračna, na první den Filmovky je tu překvapivě nezalidněno. Prohlížím si akreditaci s ústřední grafikou tohoto ročníku, na které Jan Šrámek vyobrazil momentku z místa, kde právě stojím. S potlačovanou sebestředností neúspěšně hledám mezi drobnými postavičkami sám sebe. Skutečné ikony ale na vizuálu nechybí, programová ředitelka Iva Hejlíčková si v pozadí pokuřuje cigárko. Vlevo od ní se prochází stařík, jehož jméno málokdo zná, svým extravagantním discooblečením, tancem do ranních hodin a vyspáváním na tvrdé zemi v tělocvičně budí už roky úctu o mnoho generací mladších účastníků a vytváří kolem sebe až mytologickou auru.

„My si ale přece taky zasloužíme rozkoš,“ pronese smutně žena na konci dlouhé fronty na první projekci nové sekce FRSH zacílené na mladé publikum. Kapacitně štědré prostory Sportovní haly nakonec pojmou kromě stovek lidí všeho věku i ji. Debut Rozkoš švédské režisérky Ninjy Thyberg, se ukazuje jako důstojný otvírák kategorie, jejíž letošní téma je tělesnost. Ambiciózní devatenáctiletá dívka přijíždí do Los Angeles, aby se stala pornohvězdou. Thyberg, inspirovaná nepříjemným zážitkem z dospívaní, odhaluje toxicitu porno průmyslu. Kromě pár odhalených genitálů a specifik při natáčení lechtivých scén se autorčina kritika dá rozšířit na celý showbyznys, potřebu neustálé sebeprezentace, objektivizaci těl a nesmyslné rivality. Východisko v podobě feministických kink videí pak můžeme brát jako ekvivalentní k tendenci hollywoodských hvězd natočit si jednou za čas nezávislý film.

Lehce dezorientovaní návštěvníci se trousí do méně frekventovaných uliček, kde se mezi úřadem práce a krajským soudem ukrývá další letošní novinka, Aula SŠ J. z Poděbrad. Tmavé přednáškové místnosti ověšené z každé strany několika televizemi vévodí kromě plátna klimatizační systém, vymoženost, která je mezi promítacími prostory spíš vzácná. Hraje se jeden ze zástupců Východních příslibů, Velikonoční pondělí. Drama o traumatu mladé dívky ze znásilnění zasazené na polský venkov v sobě spojuje velikonoční tradice, sociální kritiku i magický realismus. Ve snaze nasvítit stereotypy o sexualizovaném násilí a pohoršovat se nad nimi působí chvílemi toporně a ani snové sekvence v sobě nemají potřebnou lehkost a sebejistotu. Vše ale vykupuje energie vyzařovaná jednotlivými protagonistkami a jejich vzájemná chemie.

HROZIVÝ STÍN ŽLUTÉ ZMRZLINY

Dočasní obyvatelé jedné ze tříd Sportovní základky, kteří právě strávili chladnou noc pod otevřenými okny, se budí s chrchláním. Útěchu nenabízí ani výhled na deštěm zamlžené modro-červené tobogány kroutící se v nedalekém aquaparku. Propršená cesta přes centrum přináší nejhorší možný výsledek, u vchodu do Reduty se na vrcholu dvoumetrového nástavce tyčí obrys žluté zmrzliny, symbol ohlašující plný sál. O sekci věnovanou Dogmě 95 je i během povětrnostně nepříznivého rána nečekaný zájem. Kapky pronikající pláštěnkou moc nelákají k čekání na zázrak v podobě neobsazeného místa, za každou nenaplněnou příležitost se ale na Filmovce otevře nová.

V Klubu kultury, nejbližším útočišti před zmoknutím, hrají Šváby, zaplněné hlediště vidí nenápadný klenot. Prvotina Luboše Kučery představuje vtipnou hříčku plnou vizuálních gagů a dadaistických dialogů, v níž se nezaměstnaný urolog Miloš musí vyrovnat s uniklým domácím pornem manželky, žárlivým ex milencem, smradem v baráku i podivnými sousedy, kteří v bytě podezřele často používají motorovou pilu, zato dělají skvělý guláš. Švábi svou svěžestí a absencí strachu z nesmyslnosti připomínají z domácí tvorby posledních let snad jen Žáby bez jazyka.

Na lavičce v parku sedí muž v cosplayi Střihorukého Edwarda. Zatímco starší kolemjdoucí se s ním nadšeně fotí, děti hrající kousek od něj babu působí rozpačitě. Obličejová maska totiž připomíná spíš Leatherface než něžnou, byť zjizvenou tvář mladého Deppa. Trochu nesvůj jsem ze zařazení retrospektivy Tima Burtona. Ta, stejně jako volba očekávaného letního hitu Pod parou na slavnostní zakončení, mi na první pohled přijde jako až příliš podaná ruka mainstreamu. Možná je třeba nalákat do Hradiště lidi na Burtona a na místě je zavalit Seidlem a artovějšími kousky, rozšířit jim obzory.

NENÁPADNÝ DĚS RAKOUSKÝCH DOMÁCNOSTÍ

Nekompromisního analytika rakouských duší Ulricha Seidla uháněl programový ředitel Jan Jílek mnoho let. Když se však po první projekci, na které měl být dvaasedmdesátiletý režisér přítomný, rozsvítilo, zelo pódium Slováckého divadla prázdnotou. Hledištěm projela obava, že bude po Oldřichu Kaiserovi druhou známou tváří, která se nakonec nemohla dostavit. O pár minut zpožděná debata po filmu ale brzy ukáže, že diskuze se Seidlem budou patřit k tomu intelektuálně nejplodnějšímu vůbec. Autor, jehož snímky často vyznívají až vysměvačně vůči svým protagonistům, při odkrývání tvůrčího procesu zdůrazňuje empatii a osobní napojení na skutečné lidi, kteří stojí v popředí jeho dokumentů. Kritické dotazy z publika operují spíše s pojmem „manipulace“ než „empatie“ a vnukávají posluchačům podezření, jestli si s námi filmař nesnaží hrát podobně jako s lidmi, které točí. Záběry, v nichž navazují až erotické vztahy se svými domácími mazlíčky mají k soucitu podobně daleko jako vyobrazované domácnosti k vytoužené středostavovské idylce.

Z druhého Seidlova dokumentu, Ježíši, ty víš, ve kterém se věřící hodinu a půl nahlas modlí do kamery a sdělují své nejintimnější starosti, odcházím za šera. Skončil fotbalový zápas mezi Slováckem a Zlínem. Remíza, ulicemi projíždí policejní dodávky. Parta fanoušků oděná do klubových barev skanduje: „My jsme Slovácko, jedna rodina, nenávidíme kurvy ze Zlína!“ Ledacos se v Hradišti mění, jistoty zůstávají.