

Hudba s kusem srdce a mozku pod lampou
„Hanba! Hanba! Hanba!“ zní z Lampy po konci setu. Tohle se asi jiné kapele nestane. Banán říká, že tady byl na prvním hardcore koncertě a o rok později tu dělal svůj první koncert.


„Hanba! Hanba! Hanba!“ zní z Lampy po konci setu. Tohle se asi jiné kapele nestane. Banán říká, že tady byl na prvním hardcore koncertě a o rok později tu dělal svůj první koncert.


Co z alba nezaznělo? Snad jen skladba Fool, která by do setu zapadla jak ručka do sametové rukavice, s výbušnou kadencí basy a aquatickými pady.



Noise, hluk, rámus, rachot, randál, brajgl, virvál, hlomoz, kravál a na konci Amphetamine Reptile, pokud se nepletu...



A na jednoho a nejednu se nedostalo, 300 lidí dovalilo na kopec. Zažil jsem na Sedmičce večery, kdy tolik lidí nedaly ani tři, čtyři koncerty za sebou.



Kdyby mi někdo po úterních YOB/Pallbearer řekl, že se ještě týž týden zmocní Sedmičky ještě větší a hlučnější wattáž, asi bych se ho zeptal, jestli ho neposlal Inženýr.


Zážitek podobný tomu jako z Tarkovského filmů. Kdyby byly HLA-SI-TÉ. Kontemplace uvnitř hluku se zprvu může zdát jako nemožná, směšná, kontraproduktivní, jako by se zdála meditace uprostřed hořícího chrámu.


S touhle deskou nabývá pojem hardcore/metal opět na relevanci. Cítím z toho pot, chuť železa v ústech. Jako pažbou, na!



Čitelný wall of sound, kdo tohle umí. Prý začali říkat své hudbě „doomgaze“, docela chápu proč. This Will Destroy You. Takhle přátelsky by měla vypadat každá tour.



Na rozdíl od souputníků a kmotrů srdce Pallbearer bije pro silné melodie, harmonie a zpěv. Mladá krev v žilách doom metalu.



Doom metal nabral druhý dech v devadesátých letech s příchodem stoner/doom metalových kapel jako Sleep nebo Electric Wizard.



Když vyšlo v roce 2012 album Kentucky, bylo mi jasné, že ten rok v black metalu a metalu obecně už nevyjde nic.



Poslouchat Mansona s sebou neslo označení typu ujetej trhlouš, buzna, ujetej teplouš, debil, divňák. Ale to bylo kdysi.



Jak se hraje s šestadvaceti stehy na tváři? Ptejte se basáka DFHVN. Byl statečný a nehnul ani brvou. Ponaučení?



A proto je This Machine Kills Artist zábavná deska. Bez elektrických kytar, stěn aparátů a dřevorubeckého spodku.



Nechat stranou očekávání, která se po devatenácté desce nenaplnila, by bylo jako zamlčovat novou kérku na čele.



Blíží se First Blood. Všichni stojí po stranách, nikdo uprostřed. Pár borců na startovní pozice a naposledy kontrolují tkaničky.



Zazněl průřez tvorbou Against Me!, ze stage se skákalo jak z Nuseláku, Laura dokonce dostala pusinku na čelíčko... Koncerty roku.



Že mají dobrý višňový koláč, neznamená, že to musím každému říct. Četl jsem o podobnosti s Youngem a Crazy Horse...



Divoký světla, nebo projekce, mít oboje, je jako rozdělávat oheň v dešti. O nadhledu sebemrskače a nesmyslu pro humor.
Vyberte důvod nahlášení a dopište zprávu pro moderátory.