Seidl, Jude, déšť a satira (Letní filmová škola 2025)

Víkendová mračna, která se stáhla nad Filmovkou, vyústila v několik programových změn a v důsledku rušení venkovních projekcí nahnala lidi pod stany a do kinosálů. O některé byl dokonce takový zájem, že ani půlhodinové fronty v dešti nezaručily vytoužené místo před plechovou značkou žluté zmrzlinky, jejíž přítomnost ve frontě značí kapacitu sálu. Pečlivé plánování a vystávání dlouhých řad bez zaručeného výsledku tak místy připomínalo zkoušku houževnatosti a trpělivosti, kterou známe z Karlových Varů.

Šedivý cynismus ve zhuštěné podobě nabídl nejnovější snímek rumunského buřiče a provokatéra Radua Judeho Kontinental ’25, promítnutý v sekci Východní přísliby. Příběh soudní vykonavatelky, oceněný Stříbrným medvědem za nejlepší scénář na letošním Berlinale, je hořce satirickou úvahou o vině a odpuštění, pokrytectví měšťácké morálky a neochotě konfrontovat se s vlastními předsudky. Čtyřicátnice Orsolya dožene zoufalého bezdomovce k sebevraždě a šokována důsledkem bloumá ulicemi Kluže, obsesivně přesvědčuje okolí, a především samu sebe, o své nevině a existenciální krizi řeší románkem s bývalým studentem jejích vysokoškolských seminářů.

V druhém plánu se pak odehrává, jak už bývá u Judeho zvykem, komplexnější kritika rumunské pozdně kapitalistické společnosti, prodchnuté xenofobií a předsudky. Prostřednictvím dlouhých dialogů si bere na paškál rádoby občansky uvědomělá gesta, jež jsou výsadou privilegované střední třídy, a konfrontuje je s bezzubým konformismem. Její příslušníci sice pravidelně ulevují svému svědomí, když každý měsíc trvalým příkazem (aby „na to nemuseli myslet“) odesílají pár EUR na charitu jako formu moderního odpustku, ale jedním dechem přejí smrt bezdomovci, aby nemuseli mít každý den na očích trpkou realitu života lidí na okraji společnosti.

LFŠ stan poskytl pravidelné útočiště před deštěm a také bezpečné místo k reflexi vlastních předsudků při přednášce redaktora Voxpotu Filipa Brychty. Program s podtitulem Afrika není stát rozebral politické dění na několika územích, vyvrátil mýty, které si v tradici evropského kolonialistického dědictví o „exotickém“ kontinentu předáváme, a zarámoval sekci věnovanou tamní kinematografii.

S mnohými stereotypy a projevy rasismu se dalo setkat i během snímku Ráj: Láska rakouského filmaře Ulricha Seidla. Cenami ověnčený hvězdný host letošní Filmovky, jehož šest titulů bylo postupně o víkendu promítnuto, po každém dorazil do sálu, aby zodpověděl palčivé dotazy publika, vyvrátil divoké domněnky týkající se produkce a nabídl vlastní interpretace svých děl.

Ráj: Láska, první díl volné trilogie, jež původně vznikala jako pětihodinový opus, je příběhem Rakušanky Teresy, která vyráží na dovolenou do Keni. Namísto moře a sluníčka ji mnohem víc zajímají mladíci, kteří jsou za správnou cenu ochotni poskytnout osamělé ženě pocity výjimečnosti a lásky, po kterých tolik touží. Podobně jako Kontinental ’25 je i Ráj: Láska kousavě kritickým titulem, který vedle tématu sexuálního turismu vnáší do popředí fetišizující uvažování bohatých bílých žen o černošských mužích. Na druhou stranu ukazuje, že tito muži dovedou za určitých podmínek nerovné mocenské pozice využít k vlastnímu prospěchu. Mučivě dlouhé, pečlivě komponované záběry s nepohyblivou kamerou dávají vyniknout trapným a extrémně nepříjemným situacím, v nichž se mísí do očí bijící rasismus, ekonomicky motivovaná náklonnost mužů a dojemná zranitelnost žen, které jsou si transakční povahy těchto krátkodobých vztahů dobře vědomy.