Šejkr #114: Analogija

Na dalmátském pobřeží běží čas jinak. Jsem tu od minulého čtvrtka a připadá mi to jako pár hodin. Do Splitu jsem přijel v neděli, kam sakra zmizelo těch pět dní? Čevapi jsem měl sotva dvakrát, Královo přístaviště jsem nestihl ani obejít. Možná to bude kvůli tomu classic rocku, co všude hraje. Královský rock, aha. Analogie.

Analogija je první pořádný record store ve Splitu, jak se až po jeho návštěvě dočítám na internetu. Většinou vinyly z druhé ruky, pečlivě srovnané v policích jako v knihovně, tudíž se v nich báječně orientuje. Strávil jsem tam několik desítek minut, našel tuny progresivního rocku, jugoslávské produkce osmdesátých let a (dost neuvěřitelně) drahých rarit klasiků. Ale taky rozsáhlou sekci laciňáků po pěti eurech, odnáším si Kinského recitace Villona a Rimbauda, stejně jako album Pop Art od Transvision Vamp, které jsem neslyšel... No to je jedno. Zábavné, milé místo, kde se zastavil čas, připadá mi, jako by otevřeli nejpozději v devadesátkách, ale prý sotva předloni. Podle vizáže obchodu a obsahu polic to tak nevypadá. O to víc vrtá hlavou věta, kterou mi asi šedesátiletý prodavač odpověděl na otázku, co nějaká novější místní jména: „Já nic neznám, pro mě hudba skončila v roce 1990.“

Přemýšlím o tom i pod borovicemi místního lesoparku Marjan ležícím na poloostrově na západě města. Bydlím ve čtvrti Spinut kousek odsud, do Marjanu se chodím koupat v moři a běhat. Hezké místo. Každopádně, jak může člověk, který má evidentně rád hudbu – nebo alespoň tak působí –, něco takového říct? Chápu, že má oblíbence, to každý z nás, ale... skončila? Kdyby to nebylo na druhé straně města, tak se ho tam snad dojdu přeptat. Přemýšlím o jeho slovech tak intenzivně, že když vidím o dva dny později v centru hrát kapelu staré bluesové fláky, mám pocit, že sedí za klávesami. Možná to byl on. Každopádně jsem si vzpomněl, jak mě na jednom talku před mnoha lety uvedl Honza Vedral slovy, že „mám neustále tendenci pídit se po nových věcech, zatímco on potřebuje ty ověřené“. Už tehdy jsem mu říkal, jak by se asi mohly stát ověřenými, kdyby je nikdo nehledal. Tak to bylo ostatně i s progrockovými klasikami. Ale fajn, dokážu s tím žít. Možná proto mě baví showcasy, z minulého víkendu na Shipu mi v hlavě zní hlas a melodie srbské Nataleé.

Z Analogije si odnáším i Laibach, co taky jiného odsud, v Lublani se po nich dívám marně léta. Nova Akropola nebyla, ale Opus Dei v pořádku. Life Is Life. Na Laibach si zase vzpomenu poslední den pobytu, v místní Galerii umjetnina, kam mířím na expozici Constellating Spirit místní interdisciplinární umělkyně Andrey Resner. Nakonec mě mnohem výrazněji osloví hromadná expozice Four Elements, zejména díla Gorkiho Žuvely. Kupuju si knížečku s jeho plakáty ke všemu možnému a vzpomínám na Dragoljuba Rašu Todosijeviće, o němž jsem psal minule. Nepřekvapí, že jsou vrstevníci. Podobný humor, nápřah i podvratnost. Podobně jako Laibach. Že by na těch klasicích opravdu něco bylo? Zatracené analogie.

Dneska v osm večer na Radio 1 ještě bez Nataleé, ale zato s Moin, kteří hrají zítra v Neratově, Deenou Abdelwahed nebo Aunty Razor, nemůžou chybět Institute, Saunder Jurriaans a pochopitelně Tomáš Palucha. Rauš.