Články / Sloupky/Blogy

Šejkr na doma: Dostatek barev a rozmazaných skvrn

Šejkr na doma: Dostatek barev a rozmazaných skvrn

Michal Pařízek | Články / Sloupky/Blogy | 17.03.2020

„Jako bych se tehdy dotknul něčeho, co dávno znám. A přitom jsem vůbec nevěděl, co čtu, nerozuměl jsem a ničemu se to nepodobalo. A jako bych zavadil o někoho, koho dávno znám – a přitom je jasné, že se vidíme poprvé.“

S Petrem Borkovcem jsme se viděli pouze jednou, před necelými dvěma lety na Besedě u Bigbítu. Už tehdy pro Full Moon psal jeden z mých oblíbených sloupků, už tehdy jsem, po sotva pár mailech, cítil, že si tak nějak musíme rozumět. Aniž bych pro to měl jakékoliv racionální vysvětlení. Prohodili jsme spolu sotva pár slov, on byl trochu rozklepaný po právě skončeném autorském čtení (které, jak dneska už vím, nemá příliš v oblibě), já byl asi ještě částečně pod vlivem DJe Myslivce. (Byla sobota, brzy odpoledne. Pro ty, co tuší.) Přesto jsem za to setkání rád. Sice si od té doby píšeme více méně pořád jen kvůli sloupkům, ale jinak. Občas se stane, že pochválí časopis, tuhle dokonce napsal, že některé recenze knih ve Full Moonu jsou mnohem lepší než ty v literárně zaměřených médiích. Nevěřím, ale děkujeme. Nedávno jsem mu psal, protože jsem dočetl jeho knihu Petříček Sellier & Petříček Bellot, sbírku krátkých prozaických textů, ve které se objevuje i několik sloupků psaných původně pro Full Moon. Včetně mého oblíbeného, v němž se přidá k veterinární záchrance.

Petříček Sellier & Petříček Bellot nemá žádné jednoznačné téma, veskrze jde o jakési řemeslné deníkové záznamy, úvahy nad tím, jaké je to být spisovatelem, o historky z rodinného kruhu. Rozverné dumání nad tím, jaká by měla být ta nejlepší hotelová snídaně. (Oba víme, že je to každá.) Útlá kniha nabízí spoustu vyprávění o přírodě, o Slovensku (Petrova manželka odtamtud pochází), o cestování, překládání, egu nebo opékání špekáčků. Většinou psáno v první osobě, jindy jako fikce, na obalu se píše něco o protivném impresionismu. Možná. Ale o to zábavnějším. Mám podobné knihy rád. Můžete je otevřít na kterémkoli místě a s chutí se začíst. Včera ráno jsem přesně tohle znovu udělal a narazil na další oblíbenou část – Civění do fíkovníku s nezralými listy. V té Petr mluví o italské babičce své ženy, která vařila tu nejlepší kávu na světě. Ve špinavé moka konvičce. Kdybychom neměli karanténu, tak k tomu možná nedošlo, ale... Inu, jednu jsem si rovnou objednal. Od pana Alfonsa Bialletiho. Přijede zítra, dozvíte se.

Poslední dobou trávím hodně času s albem pána, který si říká Sonic Boom, dříve Spacemen 3 a tak vůbec. All Things Being Equal se jmenuje, příznačné. Vychází na prvního máje a je to radost. Zastánci „nové“ psychedelie se asi podiví, proč tolik povyku, a skutečně, nejde o nic převratného. Je ale náramně potěšující zažívat, když se někdo po letech vrací k tomu, co umí nejlépe. Nové písničky už neohromují tak razantními hlukovými stěnami jako v osmdesátých letech, ale jsou velmi šikovně poskládané, chytlavé i omamující. Přináší spoustu dobře známého notně kořeněného tajemstvím, pochopitelně nechybí vokodér ani laškovné groovy hloubky. Dostatek barev a rozmazaných skvrn. Opět se mi na jazyk dere slovo řemeslné… Těžko říct proč, ale tak nějak mi to ladí i s Petrovými povídkami. Ani jeden ze jmenovaných se nemůže pochlubit suverenitou, ovšem proč taky. Stačí zručnost, talent a elegance. A schopnost oslovit a zaujmout. Připoutat. Tomuhle se říká dojetí? „I’m the river who never see see, i’m the picture what haven’t be framed.“ Jak je to někdy jednoduché. Podobně jako na tomhle videu.

Člověk je v izolaci ponechán sám sobě, jako těsto v míse za oknem, píše v povedené glose Petr Vizina. Hezký příměr. Přemýšlím o něm a dalším před okny na balkoně doma, dívám se na liduprázdné ulice a nehybný park. Ticho. Dneska šlo tolik mailů, jako by se nic nedělo. Ale bylo to trochu jinak, všichni se (kupodivu stejně jako já) najednou zajímají – jaké je to u vás, zvládáte to, jste v pořádku? Snad se máš dobře, právě teď všichni potřebujeme trochu eskapismu, píše Kate z agentury Stereo Sanctity a posílá desku bratrské dvojice Mong Tong z Tchaj-wanu. Okultismus, asijský folklór a osmdesátky. Hned mi dojde, že tohle šťavnaté pikantní sousto je třeba posunout co nejblíže k Heartnoize. Svět je plný nevyřízených účtů, příjemných dávných hlasů a zázraků, o nichž se neví, píše Petr Borkovec. Naštěstí všechny nejsou stejné.

Info

foto @ Gerald Jenkins

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #128: Hlavně aby to nebylo naposledy

Michal Pařízek 19.04.2024

Tohle je Šejkr Sharpe edition, ne snad tedy úplně komplet, ale vlastně nakonec ano. V pořadu zazní hned několik ukázek z programu plus jedna motivační na závěr směřuje taky na…

Šejkr #127: Jak je důležité nevyhrát

Michal Pařízek 05.04.2024

O Liv.e více v dubnovém Full Moonu, ten text vůbec nebyl v plánu, ale prostě musel ven. Ona sama říká, že když nahrávala loňské album Girl in the Half Pearl,…

Hudba pre každého a každý pre hudbu (Žižkovská noc 2024)

Zuzana Valešová 30.03.2024

Zatiaľčo minulý rok pôsobila Žižkovská noc ako taký “kočkopes”, tento rok nastúpila v plnej sile s jasnou správou, myšlienkou a víziou mne viac než sympatickou.

Šejkr #126: „Ono se to k tobě blíží“

Michal Pařízek 22.03.2024

„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.

Preview: Jeden svět 2024

Ondra Helar 19.03.2024

Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.

Šejkr #125: Jako v křesle

Michal Pařízek 08.03.2024

Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.

Šejkr #124: „praise your cringe“

Michal Pařízek 23.02.2024

„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.

To nejlepší z první dekády festivalu Ment (Andraž Kajzer)

Andraž Kajzer 13.02.2024

Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.

Šejkr #123: To podstatné již…

Michal Pařízek 09.02.2024

Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...

Šejkr #122: „El color de los días“

Michal Pařízek 26.01.2024

„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace