

Šejkr #145: Peříčka
Nikol Bóková vydává svoje Feathers zítra, dneska večer na Radiu 1 si dáme jednu ve světové premiéře. Feathers, peříčka.


Nikol Bóková vydává svoje Feathers zítra, dneska večer na Radiu 1 si dáme jednu ve světové premiéře. Feathers, peříčka.


Hra o čtyřech hercích není pro divadelní uskupení Bazmek entertainment nic neobvyklého, prvek interaktivity mě děsil jen zpola, i když LARPy spíš nemusím.



Pokud někde objevovat, tak právě tady. Vybíráme z napěchovaného programu devět jmen.



Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.



Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už jsem ticho.


Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget Me Not.


Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.



Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.



Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.



Letošní Brutal Assault je za námi a vypadá to na jeden z nejvýživnějších ročníků vůbec. A to nejen podle našich vyndaných reportérů.



Rozhovor s Nubyou Garcia jsem dělal před pár lety, bylo to uprostřed covidu a bylo to tím poznamenané, ale už tehdy to bylo milé...



Všechno dobré, něco výjimečné, vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chtěla boxovat.



Jelikož nejpohodovější filmová přehlídka letos přinese víc promítacích sálů a projekcí, může se hodit pár tipů na snímky.



Tento text nemá být obhajobou ani reportáží, berte ho jako pokus o zprostředkování zážitků z určitého místa v areálu. A pokus mírnit rázná hodnocení a zbrklé analýzy.



Rozhovor s Libuší Jarcovjákovou pro mě byl jedním ze zásadních zážitků prvního pandemického období, dělali jsme ho někdy na jaře, v době, kdy už začínalo být trochu hezky, ale ulice byly ještě prázdné.



Nicméně od té doby hudební a obzvlášť koncertní snímky ve Varech vyhledávám, obzvlášť pokud se promítají ve Velkém sále.



Scéna, v níž se devět tetiček snaží umlčet dvojici mladých žen tím, že jim ritualizovaným sborovým zpěvem vyjadřují bezmeznou účast a lásku, je zatím jedna z nejmrazivějších, které jsem tu viděla.



Ta samozřejmost, s níž mě zařadil do skupiny “my”, a předpoklad, že přece logicky musím chodit na filmy s LGBTQ+ tematikou, když jsem sama jedno z písmen, mě trochu zarazila.



Tehdejší hvězdou byl Robert DeNiro, který při vstupu do sálu při pohledu na shromážděný dav rezignovaně vydechl: “Oh, Jesus…”