Souznění s tichem (Van Wissem & Šimanský)

Kabinet Múz se pomalu plní. Židle jsou pečlivě srovnané do řad, téměř všechny obsazené a podél zdí se seskupují opozdilci. Cinkání sklenic s vínem a šustění zimních kabátů utichá s prvními tóny Jakuba Šimanského. Nikdo nemusí nic říkat – všichni rozumí, že tohle není večer na nezávazné konverzace.

Na pódiu sedí muž v barevné košili s akustickou a havajskou lap steel kytarou, žádné efekty, jeho prsty kloužou po strunách v rytmu, který je klidný, ale ne líný. Šimanský hraje skladby z chystaného alba What Do You Mean By That?, které vyjde 18. března. Nový materiál neztrácí jeho charakteristický fingerpickingový rukopis, ale působí ještě sevřeněji, přesněji – v každém tónu je cítit promyšlenost, i volnost. Téměř každá skladba je proložena změnou nástroje nebo ladění. Přestože Šimanský publikum neoslovuje, jeho hra mluví dostatečně, soustředěná, místy melancholická, místy energická. Nesnaží se za každou cenu ohromit, je správným vstupem do světa, ve kterém se později objeví Jozef Van Wissem.

Ten přichází bez velkého gesta. Jen se posadí, lehce nakloní nad loutnu a prsty se rozběhnou po strunách. Hraje dlouhé, táhlé tóny, jejichž meditativní rytmus postupně pohlcuje celý sál. Čas přestává existovat.

Setlist není striktně daný, prochází napříč tvorbou. Zaznívá něco z jeho soundtracku k filmu Nosferatu z roku 1922, ale i skladby jako Gnosis nebo Beyond the Brook of Blood the Rain Is Fire, které dodávají koncertu rituální atmosféru. V polovině večera se k loutně přidává hlas, hluboký, nenucený, téměř mluvený. Neslouží k vyprávění příběhu, spíš k rozšíření hypnotické nálady.

fotogalerie z koncertu tady

Mezi písněmi zaznívá jen poděkování. Van Wissem nehledá oční kontakt, nečeká na reakce publika. A přesto je propojení naprosto jasné. Po každé skladbě přichází dlouhý potlesk, který jako by se odrážel zpět mezi tóny. Koncert je v dokonalé rovnováze mezi monotónností a proměnlivostí – všechno se opakuje, ale nic není stejné. Po plánovaném konci se nikdo nezvedá, umělec se po krátkých pauzách ještě dvakrát vrací s přídavkem.

Hudba Jozefa Van Wissema je pořád stejně hypnotická, možná ještě víc. Ve světě, kde se naše pozornost tříští mezi nespočet drobných podnětů, vytváří hudbu, která dělá přesný opak – vtáhne a nepustí. Asi proto se lidi tak dlouho zdráhají odejít.