The Baboon Show – History for U and Me

Co mají společnýho The Hives, legendární album Shape of Punk to Come a osm zbytečnejch LPček nejedný mámy s fotkou Björna Ulvaeuse? Přesně tak, a tenhle společnej jmenovatel, jímž je skandinávská domovina, k nám teď vyslal další zvučný jméno v podobě stockholmský party The Baboon Show.

Kapela, která v roce 2003 dala nad basou piv dohromady tehdy ještě bezvýznamné šestitrackové EP This Is It, vydané o rok později, představila ve středu 5. listopadu v pražském klubu Rock Café svojí zatím poslední a řádně vybroušenou desku Damnation. Poprvé se u nás The Baboon Show objevili loni v dubnu s nahrávkou People´s Republic of the Baboon Show Formely Known As Sweden, a tehdy ještě těhotná frontmanka Cecilia Boström, odhadem asi v sedmém měsíci, předvedla tak neuvěřitelnej riot, že letos jsme byli v mrazivém očekávání. Dle slov bubeníka Niclase Svenssona jsou právě živé koncerty tím hlavním pilířem, na kterém kapela staví svůj úspěch. Pokud jste této čtveřici, jež s kolegy z Abby spojuje pouze genderové složení, obětovali minulou středu, nemohli jste jinak než souhlasit.

Večer odpálil song Damnation coby ten ústřední z nového alba. Punková vypalovačka postavená na jednoduchém textu a úderných akordech byla parádně zvoleným začátkem, díky kterému i náhodný účastník mohl takzvaně zapadnout do party. Celý set byl pak sestaven na průřezu deseti let, napříč nejlepšíma deskama, jimž vévodily fláky jako Gareth, Punk Rock Harbour nebo You Got a Problem Without Knowing It, to vše nazdobený zbrusu novejma peckama Shame, High Five with the Guys a mojí aktuální favoritkou The History. Podklad v rockovejch kytarách, kterej poskytl punkovýmu chaosu stabilní základ a byl sem tam lehce navoněnej Ceciliinou láskou k indie hudbě, vymaňuje kapelu ze šedé průměrnosti coby předzvěst nadějného postmoderního punk rocku. A hlavně Cecilia Boström!! Jistě, nenosí kožený bundy a nevlní se dostatečně laškovně v bocích. Vlastně se dost potí, řádí po pódiu jako banda nezřízenejch paviánů, dokud si celej make-up nezleje litrem vody. Přesto je to bohyně s hlasem říznějším než skotská whiskey, v jejímž podání politicky zaměřené texty, na kterých si skupina náležitě zakládá, rozhodně nepůsobily jako plytká hardcorová póza s notnou dávkou hysterie.

A Švýcaři The Strapones? Punk/hardcorová smečka byla letos k vidění na festivalu Mighty Sounds. Ač jsem kluky u Čápova dvora minula, jeden hudební blog mi napověděl, že předvedli ostrý, energický street punk, co dává smysl. No… možná ano, možná na Mighty, ale rozhodně ne v Rock Café. Třebas to bylo nevýhodnou pozicí, když dostanete Černýho Petra předkapely, ale tu prázdnotu před pódiem, kam kapela ještě dohlédne, postávající publikum nijak nevyváží. Nic, co vás vyžene k baru, ale taky nic, o čem by se toho dalo moc napsat.

Sečteno, podrženo, kupte si desku Damnation, nebo zajděte na další koncert. Ne - zajděte rozhodně na koncert!