Ty nejlepší stěny smrti (Brutal Assault 2025)

Ve druhém poločase metalového festivalu v pevnostním městě (ten první jsme reflektovali tady) vzrostl podíl kapel, které buď staví na titánských riffech, anebo fandom v kotli ženou proti sobě. Podívali jsme se na ty nejzajímavější z nich.

MARTIN: Přes den je skvělé pozorovat stylové návštěvníky Brutalu. Ten rozptyl je neskutečně pestrý a nemusel by se za něj stydět kdejaký průvod za rovná práva pro všechny. Potkáte tu klasické postarší pány do půl těla chlubící se figurou Rudy Pivrnce, éterické víly oblečené v kůži a síťovině, bezpohlavní jednorožce, džisky schované pod nánosy nášivek, zahlédl jsem vousatou Sněhurku i potetované drsňáky v křehkých letních dívčích šatech. Co mě opravdu překvapilo, byli cyklističtí MAMILové v temných barvách. Metalová módní policie se mi nikdy neochodí.

ABBÉ: Přes módní výstřelky se hledají ztracené/í spolubydlící. Ze včerejška jsem v hlavě udržel akorát bílou košili, v ní František Štorm chvílemi mizel, protože ji o vernisáži výstavy The Beast Within používal jako doplňkové plátno pro hmyzí fenakistoskop.

… A HLAVNĚ ŽÁDNÉHO PARCHANTA Z NEW YORKU!

O snídani mi Apolena Rychlíková přes Messenger poslala printscreen. Dieselnácci Macinka a Zahradil jsou na Brutalu. Nad hlavním pódiem pořád stojí "proti násilí a intoleranci", spot před každým setem chlapy varuje před rizikovým chováním, a pořád je to málo, ještě sem dovalili Hřib s Bartošem šéfovat preference mezi ajťáky v černém.

MARTIN: Tak je před volbama. Motoristé podle médií rozdávali z auta vodu v petkách, což přesně vystihuje jejich idiocii. V areálu je spousta pitné vody zdarma z cisteren, bez zbytečného plastového odpadu. Nemá smysl si s nimi svinit hlavu.

ABBÉ: Pozdě. S tímhle jsem šel na thrash crossover Prong. Tady zřídka hrají v téže partě, to je to nejmenší, větší rozpaky budí vzácná politická sdělení kapelníka, počínaje tím osm let starým, že Trump je metal, páč lidi štve, a bagatelizací covidu konče. A dnes mu navíc drhla show. Zkušený fyzický komik Tommy Victor se snažil rozproudit zábavu a sázel kytarové špílce, ale s touhle skvadrou a s tímhle v Evropě málo známým repertoárem nepochodil. Povedly se rozjezd, protože nás přijeli osvěžit hasiči, a závěr, kdy mistr vytáhl z klobouku největší hity, Whose Fist Is This Anyway a Snap Your Fingers, Snap Your Neck.

MARTIN: Před všudypřítomným zvukem ostře řezaných nástrojů pod proudem jsem se schoval do festivalového kina. Hodně příjemně mě překvapilo pohodlí sedaček, bez problémů se dala vydržet Murnauova němá klasika Upír Nosferatu.

Sílu na muziku jsem stále sbíral, tak jsem zaplul do Bastionu, kde si své ležení rozbil postapokalyptický Convoy. Dieselpunkové prostředí plné špíny, mazutu a ocelových špon nabírá opravdu tísnivou atmosféru Mad Maxe ve chvíli, kdy máte možnost projít chodby, v nichž lidi během festivalu přebývají. Vysoce stylizovaná praktičnost chmurně demonstruje, kde může civilizace skončit.

KURWA! WSZYSTKO ROZJEBALI!

ABBÉ: Nemyslím tolik dopředu. Byl pátek, a tak jsem šel na Mantar, kteří ho mají sedmkrát do týdne. Kdokoliv je dneska viděl poprvé, nemohl proti nim říct křivé slovo. Padal jeden hmotný riff za druhým, z lidí, co stáli se založenýma rukama, dělali přikyvující sádrové pejsky a po pohublém kytaristovi/ basákovi Hannu Klänhardtovi pot tekl proudem. Napodruhé už nepřekvapí.

Za hranice všednosti za štěstím a slávou šla blackmetalová Gaerea. Před dvěma třemi lety se mačkali v Oktagonu, teď je pustili na velké pódium. Žánrové zařazení je orientační, pracují sa vším, co jim přijde pod ruku, od dream popu a fada po breakdowny a Ronaldovy vítězné tanečky. A protože se jedná o portugalskou kapelu, celé vystoupení mělo náladu triumfu ve stínu životní tragédie.

Pak Obscure Sphinx bez potřeby cokoli dokázat. Kapela devět let skoro nikde pořádně nehrála, a najednou byla bez vysvětlení zpátky a jediné, co se na to dalo říct, bylo: “Kurwa! Wszystko rozjebali!” Jak ustala úvodní abstraktně rytmizovaná baráž kil a na scénu v mlžném oparu vstoupila Pýthie, taky jsem ztratil pojem o čase. Velebný tanec svatého Víta mezi burácejícími osmistrunkami přebil všechno, co jsem ten den viděl, s výjimkou Cult of Luna, kteří taky umí pořádně zatlačit na solar plex.

MARTIN: Obscure Sphinx byli přesně to, co jsem k nabití baterek potřeboval. Čas a prostor ztratily na významu, byla tu jen skvělá hudba, co by rozhýbala i mrtvolu. A to na mě čekali američtí The Browning, ti už nehráli na žádné kompromisy. Rozverná elektronická intra se střídala s rave party, deathmetalový growling, rap jak rány kladivem, wall of death, moshpity, crowd surfing.

DOBRÝ VEČER VESPOLEK, PŘIŠLI JSME TO PODPÁLIT

Poslední roky zavalily kdejaký festival fancy food trucky a nabízí nekonečné množství exoticky znějících, vonících a snad i chutnajících jídel. Taky Brutal se v tomto směru proměnil a vybarvil. Kombinace food porna a špinavých chodbiček mi přijde docela bizár, dobré jídlo přece potřebuje patřičné prostředí. Na festivalu jde ale o hmotu, čímkoliv doplnit palivo. Takže si stejně nakonec dám langoše, hranolky a vietnamské nudle.

ABBÉ: Promluvil fotr na tripu. Dává smysl v tomhle vedru držet indickou dietu a žít z vody, dhalu a kari, ale nelpím na ní. Dobře se žilo i na ose Tacoboss - Mexicanoz z rozlámaných tortill, fazolí a nakládaných paprik, zvlášť ve společnosti slamujících Brujeria a rozparáděných Latinos. Zklamaly mě pouze skopový kebab z persko-afghánského pomezí a nijaká masála v turecké kavárně. Doporučení můžu rozdávat, třeba na uzené makrely a koláče Café Kafka. Mými favority jsou pro letošek Phở z červeného stánku z veganské uličky, protože naráz zasytí a zavodní, kořeněný chilský ovocný punč z vína a kompotované broskve a totálně dekadentní kubánská brioška s uzeným květákem, smaženou cibulkou, nakládačkami a BBQ omáčkou.

MARTIN: Místo hledání nejlepší kořenící směsi jsem Brutal zkusil ještě jinak, díky kamarádům z Epidemie Records se mi podařilo nahlédnout i z perspektivy prodejce ve stánku. Docela mě překvapilo, že nejvíc frčí nášivky, které téměř zmizely už v pátek v noci. V jedné chvíli se nenápadně přišoural chlapík, který fixoval jedno z nabízených triček. Pak ukázal na své, bylo úplně stejné, jen o deset let starší. Na místě tak převlékl kus za kus a spokojeně odkráčel se slovy, že Arcturus jsou jeho nejoblíbenější kapela, tak proč by měnil.

ABBÉ: A to zas já mám od letoška novou nejoblíbenější kapelu. Ondra Helar mě nasměroval na japonské Envy, že pro Esazlesa jsou esencí všeho, o co jim kdy šlo. Ani v nejmenším nepřeháněl. Poslední, koho jsem před Envy viděl skvěle hrát smyčcem na kytaru, byl Jimmy Page, a tohle si s živákem World Remains the Same nezadalo. Spontánně mi vyhrkly slzy a tekly mi dobrou půlku setu, jako by mi zas bylo pět a viděl jsem bílého psa Goro vrátit se k milované Reiko. Na tuhle koňskou dávku citového vydírání v životě nezapomenu. Na uklidnění jsem si dal Karnivool – pamětníci mohou namítat, že napodobují Tool do té míry, že kapelu dali na jedenáct let k ledu, jenže zálibou v nepravidelných rytmech celá jejich podobnost končí. Jakkoliv tomu pohled do poloprázdného prostoru před hlavní stagí v devět večer nenasvědčoval, Karnivool napínavý altrock dělají pro masy a rádi se na ně napojují.

fotogalerie z festivalu najdete tady

MARTIN: Poslední hodiny se staly hledáním cesty do skutečného světa. Ve středu večer mě Andy the Doorbum zavedl do ocelí rozpárané králičí nory a já sháněl průvodce cestou ven. King Woman byla první slibnou příležitostí, ale totálně selhala. Bylo to takové provinční, omezené hlasovým projevem zpěvačky i hráčskou průměrností. Srdce už mi nejspíš za pár dní v pevnosti okoralo, takže Envy se mnou citově zdaleka tak nezamávali, ale dočkal jsem se i já. Atomic Rooster vznikli na konci šedesátek z členů kapely Arthura Browna, jehož letos na Brutalu zastupovali (Brown na poslední chvíli ze zdravotních důvodů odpískal). Přiostřený britský progresivní hard rock kořeněný notnou dávkou psychedelie mi podal průvodcovskou ruku a řekl: “Půjdeme spolu, neboj se.” A já se nebál, bezchybná basa Shuga Millidgeho nepřipouštěla nejistotu a nekonečné hammondkové plochy a naléhavý zpěv Adriana Gautreyho ukazovaly, kudy jít. “I must find a way, out of here,” zpíval v závěrečné Breaktrough.

ABBÉ: Nejstrašnější zážitek, vyzvánění v kostele do tichého nedělního rána, jsem spíš oddaloval a šel ještě na Opeth. Mika Åkerfeldt správně odhadl, že po hypnotizérech bude lepší začít staršími uřvanými opusy a až pak dělat stand-up odkazující na Current 93 a další nedoceněné sedmdesátkové proroky. I tak pro mě byla hodina dvacet hracího času tak tak únosná.

MARTIN: Bohren & der Club of Gore na špici letošního Brutalu. Pořadatelům se je konečně podařilo přemluvit. Nejsem si jistý, jak moc si byli vědomi rizika, že je řadí mezí poslední kapely čtyřdenního metalového podniku, ale tah vyšel dokonale. Saxofonista Christoph Clöser diváky přivítal hlasem sušším než loňské listí, a ohlásil název kapely a skutečnost, že to tam přišli celé podpálit.

Publikum pod stagí houstlo a společně s extrémně ambientním jazzovým triem se ponořilo do pomalých a ještě pomalejších (anti)melodií zahalených do obrovských oblaků umělého dýmu. Temnotu kompozic podtrhovala do černoty ponořená scéna, z níž vyskakovaly jen nasvícené fragmenty muzikantů. Téměř hodinový set mě mnoha oklikami a dlouhým stoupáním po příkrých schodech vyvedl z králičí nory jménem Brutal Assault 2025 ven.

ABBÉ: A mě se zpožděním poslal do limbu. Rozbolavělého, osmahlého a rozhodnutého jít znovu do této rok od roku lepší sauny. Větší kapela než Gojira se sem už nevejde, ale to vem čert. Drobnosti jako vratné kelímky na kafe, pitná voda zdarma nebo příměšťák pro drobotinu mají pořád na kvalitu života v Josefově větší vliv než Metallica ve Snake Pitu.

MARTIN: Hydranty s vodou zdarma jsou game changer. Celkově festivalová dramaturgie se v mezičase, co jsem nebyl, významně rozšířila, stejně jako všechno kolem. Díky tomu si tam jedinec užije čtyři dny zážitků, s headlinery, jimiž se může nechat jen tak olíznout. Svou pozornost přitom plně věnuje kulturním okrajům.