Virtuální rozhovory s Blixou Bargeldem

Co mají fanoušci určitého druhu hudby společného? Je možné, že se u nich vyskytují nějaké shodné psychologické rysy? Co psychologie fanoušků Einstürzende Neubauten?

Klid. Třpytky saka na zdech. Maté a meditace, tabula rasa. Třásně na zdech Volksbühne se chvějí, atmosféra v sálu je určitým způsobem familiární. Mám pocit, jako bych všechny tyhle lidi už viděla a jako by všichni Bargelda znali osobně. Já vlastně taky, i když jsme se nikdy nepotkali, ani nebavili. Ohlížím se po lesklém sálu a přemýšlím nad délkou cesty od kovového šrotu v pylonu dálnice k flitrům, židličkám a hochkunstovému publiku plného pankáčů v sáčkách. Stačilo by jim, kdyby se tam Blixa jenom postavil a nic nedělal? Bylo by to v jeho případě považováno za inovativní a progresivní? Mám hlad, možná jsem si měla venku z full service občerstveníčka pro náročné publikum koupit k večeři obloženou housku. Fanoušci Neubauten jsou v očekávání. Neklid. Meditace.

Hudebníci přicházejí na pódium, smyčcové kvarteto, basklarinetista Gabriele Coen, Martina Bertoni s violoncellem, Teho Teardo, Blixa Bargeld. Začínají skladbou Nerissimo. V duchu se vracím k pražskému koncertu ze září 2013 a něco je jinak. Je to kapela. Bargeld tentokrát není bohem na vlastním pódiu, nečekanou přístupnost podtrhují občasné vtípky, prostor pro nástrojový dialog Martiny Bertoni a Teha Tearda a historky o fanoušcích z obskurních italských měst. Italština se vůbec stala Bargeldovým velkým hobby, jeho výslovnost v Mi Scusi se za ty tři roky hodně zlepšila. Za zvuku The Empty Boat s ním začínám vést virtuální dialog.

Jedna z věcí, které zůstávají, je radost z hluku. Tentokrát v podobě amplifikovaného violoncella a kytary. Kapela si jamuje a Bargeld kontroluje, jestli dělají dobrý noise, občas taky něčím přispěje. What If přichází v podobě silné vlny zvuku a Still Smiling krásně kontrastuje svým minimalismem a jemnými disonancemi, které při DHX 2 dosahují vrcholu. Kakofonie lahodná jako čokoláda s chilli.

Axolotl dosáhl přidáním basklarinetu a nového setu prapodivných zvuků nového levelu téměř hraničícím s comic relief. Hochkunstové publikum fanoušků Neubauten je pobavené. Po odprezentování backstory k Ich bin dabei, “utopische Stück” napsaného pro Bargeldovu ženu při příležitosti hnusného počasí letošní zimy, je obecenstvo strženo z oblaků filozofických metafor k nečekaně pozemským hodnotám. Bargeldův humanizmus se téměř dostává na úroveň běžné populace, to je ta chvíle pochybnosti nad jistotami v životě. Bargeld nás z ní vytrhává a jsme svědky nasrané gestikulace směrem ke zvukaři. Je to pořád on. Při představování kapely Tearda označí za ambasadora Vatikánu a sebe za papeže. Das stimmt.

Zbytek koncertu pak připomíná můj nedávný krásný sen, ve kterém jsem jedla buchty s povidly a vždy, když jsem si myslela, že už došly, tak se zjevovaly další a další. Set skládající z prakticky kompletního alba Nerissimo a velké části alba Still Smiling trvá nádhernou hodinu a padesát minut. Pro fajnšmekry je tady i 60s hitovka Soli Si Muore, oblíbená skladba Bargeldovy dcery, tentokrát zpívaná osobně pro ni. Na závěr je publikum mohutně defenestrováno.

A co teda? Jak dopadl virtuální rozhovor? Byly moje otázky zodpovězeny? Možná. Psychologické rysy? Potřeba posunu a vývoje a zároveň udržení vlastních hodnot. Možná si tentokrát Blixa Bargeld neladil koncertní sál k třpytkám na saku. Vybral si ten, odkud má blízko domů. Ale ono se to vlastně ani nevylučuje.