Vzpomínáme s Kauan

Lesy, spousta vody, setkání s losem, ale jinak nikde nikdo. Před dvěma týdny jsem se vrátil z evropského severu. Ticho, hudební očista. S jednou výjimkou – u skrytých lesních jezer jsem se zaposlouchal do Tenhi, finské legendy temného folku. Ke snům ortodoxního romantika nechybělo mnoho, snad jen mlhavý rozbřesk, úryvky z Máchy po kapsách, rozevlátá mysl i šat místo prozaického oblečení na kolo. A taky to Finsko, které leží od krajiny žluté a modré pár stovek kilometrů přes Botnický záliv.

Po severské hygieně přišla uřvaná Praha s příjemnou aklimatizační vyhlídkou, koncertem rusko-ukrajinských Kauan. Těch, kteří si z první desky Tenhi vypůjčili název, poetiku i fascinaci finštinou. Na srdcovky se chodí.

Za Kauan jsem zašel do dejvické útulny Potrvá. Sál plný, před spuštěním prvních tónů hlavního chodu již rozehřátý. Politische Gespräche verboten se podělili o své postrockové představy, které se možná nesnažily držet žánrových klišé, ale proběhly jen tak mimochodem, bez houstnutí, dostatku nápaditosti, něčeho nutícího říct, že bych chtěl znova.

Kauan. Sál plný, po spuštění prvních tónů obeznámený, že zvukově bude dobře. Housle melodicky vedou, netonou v hlukové mase. I přes dominující houslovou tklivost je ale hudební základ zatěžkaně metalový, jako by letošní vzdušné Kaiho vůbec nevyšlo. Přednost dostávají vzpomínky. Nejprve na cyklické Pirut, čtyři roky starý koncept věnovaný čeljabinskému meteoritu, po krátké pauze pak vzpomínky směřují ještě dál. Ožívá skvělý písničkový debut, nostalgie, která má i dnes co říct.

Ohlížení nazpět ke Kauan patří. Nejen ve smyslu oživování starých tónů, ale i v náladách jednotlivých skladeb. Sentiment je však díky vypravěčskému umu a silným melodiím přiměřeně ospravedlněn. Pražské melancholické putování po kapelní historii tak nakonec dokázaly narušit jen drobnosti – tepy metronomu a postesk nad klavírními pasážemi z pásky. Když ale doznívala finální Orkidea, nebylo co řešit. Na Kauan v Potrvá se bude vzpomínat jedině v dobrém.