Čas není gentleman (Handsome Furs)

„Vracím se z flámu, mám ránu, melu z cesty...,“ hraje mi do uší po prohýřené noci píseň souputníků z Chebu. Večer bych na těch Handsome Furs taky mohl nakrásně usnout, říkám si a rozhodnu se nic neponechat náhodě. Poučen politováníhodnou chybou, kterou učinila má kolegyně na koncertu Connana Mockasina, si beru půjčku u Home Creditu, nabíjím kreditku a kupuju drogy do zásoby.

Dana Boecknera (Wolf Parade, Operators) jsem s Handsome Furs prvně viděl před deseti lety v NoDu a těžko už si teď vzpomenu, co bylo jinak. Asi jsem si koncerty platil, byl o něco mladší, možná měl více chuti do života, ale to si taky dost dobře můžu jenom namlouvat. To Boeckner má lepší paměť a před koncertem vzpomíná na českou kapelu, co tam tehdy hrála. Byly to Kazety a jsem rád, že si zrovna tohle nevybavuju. Ale Boeckner byl vždycky miláček, jeho náklonnost k východní mentalitě a národům jako jsme my, Maďaři a Jugoslávci, je dobře zdokumentovaná a nezbývá, než se tím těšit. Tenhle večer to ale na nějakou velkou oslavu hrdiny ze Západu nevypadá, u MeetFactory pár desítek lidí, asi jsou všichni na Colours nebo grilujou. Začátek působí trochu apaticky, jak ze strany publika, tak kapely. V té Boeckner vyměnil ženy, exmanželku za dívku, které nevadí hrát písně po ex. Boeckner vypadá o poznání sešleji, než si ho pamatuju, charismatický energický kluk je pryč, u mikforonu se kroutí postavička z upírských hororů Maria Bavy.

fotogalerie z koncertu je k vidění tady

Během koncertu se nic zajímavého nestane, nepočítáme-li zásah dvou obtloustlých sekuriťáků, kteří vyvedou nebožáka, který se údajně moc opil. Venkovní prostor pod dálnicí je příjemný, Boeckner to samozřejmě neopomene zdůraznit při další z pochval českého lidu. Zazní všechny písně od Handsome Furs, které byste čekali, a navrch i několik od Operators, jako vábnička na jejich říjnový koncert. A to víte, že zase půjdu! Nejlepší kapely a písně na světě to nejsou, ale jejich upřímnost je pořád stejně nakažlivá jako kdysi. Boeckner sice možná dělá zajímavější rozhovory než hudbu, ale věříte mu každý záškub, každé hrábnutí do kytary. Takové ty kapely, které se nikdy nestaly skutečně velkými, ale nevadí jim to, protože i hrát pro pár desítek lidí na dvorku ve východoevropské zemi je něco, co jim stojí za to, něco, co si celý život přáli dělat. Kdybych mohl, adoptoval bych je. Večer byl přesně takový, jaký jsem čekal. Někdy to je málo, tentokrát to bylo akorát.

zde si můžete přečíst rozhovor s Danem Boecknerem