Články / Seriály / / 10+1

10 + 1 = Adam Krofian (The Atavists)

10 + 1 = Adam Krofian (The Atavists)

redakce | Články / Seriály / / 10+1 | 20.05.2019

Královehradecká scéna, The Atavists. Loni na jaře vydali své druhé album u jinak převážně hiphopového pražského (nejen) labelu BiggBoss pod názvem Lo-Fi Life, a aby těch překvapivých momentů nebylo málo, zabodovali i na Radiu Wave a pak si odnesli dva Anděly za Objev roku a Nejlepší rockové album. Kapela míchající stoner, šedesátkový surf rock a blues si už zahrála na Rock for People i Colours of Ostrava a na léto chystá koncertů celou fůru. Jedním z prvních festivalů, kde je můžete vidět, bude United Islands, přičemž tam vystoupí před polským headlinerem Trupa Trupa. Frontman a barytonový zpěvák Adam Krofian prozatím servíruje jedenáctku svých zásadních songů, které ho provází od dětství. Pěkný vývoj.

Jimi Hendrix – Star Spangled Banner + Purple Haze @ Woodstock 1969
Původně jsem chtěl dát skladbu Are You Experienced z prvního Hendrixova alba, ale ta je bohužel na YT blokovaná dědici autorských práv, takže jsem zvolil tuto pro mě zásadní nahrávku. Kdybych v osmi nebo devíti letech náhodou nezapnul televizi, kde na TV Premiéra zrovna běžela v rámci dokumentu o Woodstocku tato skladba, asi bych se hudbě vůbec nevěnoval nebo minimálně ne na úrovni, jako nyní. S prvními tóny částečně improvizované performance se ve mě něco nepopsatelného zlomilo a já věděl, že odteď chci hrát na kytaru a tvořit na ní takovýto nádherný noise.

Sex Pistols – Pretty Vacant
Těsně předtím, než jsem objevil Hendrixe, učarovalo mi několik punkových kazet, které jsem potajnu kradl starší sestře a pak je po večerech sjížděl ve sluchátkách z rozvrzaného walkmana, jehož zkreslující zvuk tomu dodával další šťávu. Podobně jako Hendrix se mi tyhle věci už nikdy neoposlouchaly, ta energie a přímočarost funguje pořád.

John Coltrane – Giant Steps
Na lyžáku v prváku na střední jsem procházel kolem jednoho pokoje a za dveřmi se ozývalo tohle – ten zvuk mě fascinoval, dokonce jsem si napřed kvůli specifickému rytmu myslel, že přeskakuje discman, ze kterého to běželo. Coltrane mě fascinuje dodnes, je to asi můj nejoblíbenější sólista vůbec. Můj velký sen je dokázat podobně přirozeně, svobodně a přitom melodicky hrát sóla na kytaru.

Justice – Phantom pt 2
Ve své době na mě první album Justice působilo jako zjevení, doteď je to jedna z mých top 5 desek vůbec. Můj sen je mít jednou kapelu, co takhle zní naživo – i s tou brutální kompresí a sidechainem, stokrát znásilněnýma samplama westcoast hiphopu atd.

White Stripes – Death Letter
Jack White mi ukázal, že blues jde hrát v dnešní době i nezaprděně. Když se řekne blues, spoustě lidí se vybaví Joe Bonamassa a podobní interpreti, kteří žánr posunuli někam mezi Hard Rock Café Hotel v Dominikánské republice a reklamu na Gambrinus. Tohle je naopak syrovější poloha, která mi je mnohem sympatičtější a jde víc po kořenech žánru než po výběru snímačů na předraženého Les Paula.

The Dillinger Escape Plan – Sunshine the Werewolf
Dlouho jsem hledal zvuk, který by ztělesňoval hudební divokost a virtuozitu Coltranea s energií hardcoru a v The Dillinger Escape Plan jsem jej našel. Byla to moje nejoblíbenější živá kapela a byl jsem (s výjimkou jednoho) na všech českých koncertech, které tu měli, naprosto genialní záležitost. Jedna z mála kapel, u kterých mám všechna alba stejně rád, Miss Machine jsem ale slyšel jako první, tudíž má v mém srdci o trochu větší místo.

Pink Floyd – Lucifer Sam
The Wall od Pink Floyd je jedna z prvních desek, co si pamatuju z dětství, miluju celou jejich diskografii. Speciální místo v ní ale mají první dvě desky, na kterých se ještě podílel Syd Barret, zejména The Piper at the Gates of Dawn – je to hodně hravé, ale zároveň syrové a experimentální album. Lucifer Sam je z těch věcí takový nejtradičnější bigbít, díky čemuž jí mám na různých výběrech do auta nejčastěji zastoupenou.

Massive Attack – Angel
Moje „vstupní droga“ ve světě downtempa a ambientu. Opět nadčasový zvuk, geniálně zaranžované a přitom minimalistické. Atmosféra jak smog v indické metropoli.

Kyuss – Spaceship Landing
Docela jsem si lámal hlavu, co z americké „pouštní“ scény vybrat, jelikož mě tyhle kapely kolem Kyuss ovlivnily fakt hodně a já z nich doteď čerpám. Nakonec jsem vybral svojí nejoblíbenější skladbu od Kyuss. Nekonečné orgie podladěných riffů a pomalého tempa, které mi i po letech skýtají zábavu a poučení.

Jon Hopkins – Open Eye Signal
K Jonu Hopkinsovi mě přivedl náš klávesák Honza. Používal ji jako testovací track pro zkoušku různých reprosoustav a mně vyrazila dech, je to úplně jiný přístup ke zvuku, než jsem do té doby znal.

Wings – Wild Life
Jsem obrovský fanoušek Beatles, zejména alb od Revolveru dál. Wings mě ale vždy míjeli – dokud jsem neobjevil nedávno úplnou náhodou tento klenot. Celá deska prý vznikala dost spontánním způsobem, což je z ní cítit dodnes, je nádherně syrová. Paul je génius.

Info

The Atavists
fb kapely

Živě:
United Islands of Prague 2019
31. 5. - 1. 6. 2019
Karlín, Praha
fb událost

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

10 +1 = Ryan Davis (State Champion, Tropical Trash)

redakce 17.10.2019

Vydává převážně lokální interprety, ale paleta je to velice pestrá: od intimního popu, přes folk, math-rock, elektroniku až po progresivní noise rock.

10 + 1 = David Tichý (Manon meurt, Chief Bromden)

redakce 15.10.2019

K zasněnosti a mnohovrstevnatosti tvorby Manon meurt přidává David Tichý vlastní autorský vklad. Vyzobat deset a jednu zásadní píseň? Na prvním místě je fanouškovství.

10 + 1 = Klara Andersson (Fågelle)

redakce 11.10.2019

Co inspiruje švédskou noise-popovou umělkyni Fågelle, nám shrnula do deseti položek a přihodila jedno guilty pleasure.

10 + 1 = Binker Golding (uk)

redakce 01.10.2019

Na ukázkách hudebního vkusu saxofonisty Binkera Goldinga se dá celkem názorně demonstrovat, o čem že vlastně je současný britský jazz. Nenechte si ujít na Jazz Goes to Town.

10 + 1 = Scott McCloud (Soulside)

redakce 26.09.2019

Soulside po letech vrací, aby odehráli dva České koncerty. A i když tady hraje Scott, jak se říká, až "druhé housle", respektive kytaru, má naposloucháno, nebrání se modernímu a nezapomíná…

10 + 1 = Sifon (WWW)

redakce 24.09.2019

Než WWW Neurobeat vystoupí před lodí Altenburg 1964, poskládal Ondřej Anděra zvaný Sifon deset a jednu hudební radost.

10 + 1 = Pavel Zlámal

redakce 21.09.2019

Zásadní hudby, která mě zasáhla, je daleko víc a bohužel nemyslím, že bych dokázal vygenerovat průřez, aniž bych se cítil vinen, že jsem něco nebo spíš mnoho opomenul...

10 + 1 = Alexis Fleisig (Soulside)

redakce 19.09.2019

Výběr deseti formativních skladeb tentokrát dostal jiný nádech: tady jsou nejoblíbenější bubenické party Alexise Fleisiga.

10 + 1 = Roberts Vanags (Carnival Youth)

redakce 14.09.2019

„Když lidi přestanou poslouchat smutnou hudbu, bude zle, protože to znamená, že se něčemu brání. Poznání něčeho hlubšího. Vypnou se.“ Zkusme to nedopustit!

10 + 1 = Sasami Ashworth

redakce 10.09.2019

Epické dechy, nádherné melodie, rozmarné aranže a kontra-melodie. Zmínila jsem ty epické dechy? ptá se americká hudebnice Sasami ve svém výběru zásadních songů. Koncert v Praze brzy.