Články / Offtopic / / Movie/dox

Půlkapela Einstürzende Neubauten: Sběrné surovosti

Půlkapela Einstürzende Neubauten: Sběrné surovosti

Ondřej Kamenický | Články / Offtopic / / Movie/dox | 11.08.2012

Záběr na horu šrotu, která v detailu připomíná tlející maso. Kanoucí olej, vymlácené plechové pláty, mrtvé stroje. Film Halber Mensch režiséra Soga Ishiiho není jen záznamem z návštěvy industriálních pionýrů Einstürzende Neubauten v Japonsku – je churavým podobenstvím o průmyslové smrti, o konfrontaci lidského těla s technologií a kovovým odpadem.

Apokalyptické divadlo začíná asi nejsmutnějším a zároveň nejděsivějším z repertoáru Einstürzende Neubauten, songem Armenia. Snímek se z koncertního slepence v opuštěném skladišti přelévá do hybridní reklamy na vybavení kapely a její členy. Společně s popiskem rozměrů, váhy, výrobce, místa narození apod. v záběrech na motorovou pilu, nákupní košík, kontejnery a jednotlivé muzikanty se představuje vůdčí motiv díla. Předměty ze šrotu jsou s člověkem zaměnitelné, zmocňují se ho a přetváří ho, ačkoliv původně byl jejich pánem. Průmyslového odpadu je všude kolem tolik, že nezbývá než rezignovat a pokusit se s ním žít v symbióze. Nihilismus? Kyberpunk?

Motiv splynutí člověka s cizí, neorganickou hmotou se v historii filmu objevil už několikrát. K německému expresionismu patřily většinou vyšinuté postavy. Do různě zdeformovaných kulis zapadli Upír Nosferatu, Raskolnikov, Golem anebo náměsíčník z Kabinetu doktora Caligariho fyzicky – svými pohyby i tvarovou podobností s prostředím, které je obklopovalo. A pak tu je klasika všech klasik, Charlie Chaplin v Moderní době, někdejší tulák terorizovaný továrními stroji a pracovní mašinérií. Zajímavým fenoménem je v tomto kontextu budovatelský dokument, který měl ždímání lidu ve fabrice coby imanentní téma, jen nešlo o ušmudlanou psinu, ale přetvářku a oslavu übermensche.

Máme tu tedy fantastické, respektive hororové snímky, grotesku a propagandistický dokument. Člověk se může svých nástrojů bát a stávat se přitom monstrem, může se jim smát, a tak vše kritizovat, může je glorifikovat a trapně se považovat za lepšího, anebo na ně, jak je tomu ve filmu Halber Mensch, vehementně bušit. A být kovaně punk.

Způsob, jakým je Půlčlověk natočený, dokonale reprezentuje neubautenovskou estetiku s veškerým avantgardním veletočem v pozadí. I když pro ty, co se zrovna vrátili z prázdnin na Marsu a o Einstürzende Neubauten jim ještě nikdo nevyprávěl, by mohlo jít o rozkošný, jak se říká vstupní dialog. Za surrealistické scény (shluk červů zamotávajících se do tkaniček od bot) by se nemusel stydět ani raný Buňuel. A kost letící tmou, která se mění ve francouzák, je zase vesmírná kubrickovina a podobných aluzí je ve filmu víc. Každý další rychlý prostřih mění místo děje, nezřídka se ocitáme mimo sklad, přesto stále v téže chladné industriální pustině. Až to najednou vypadá, že z rozevlátého hodinového videoklipu à la Thriller se tu klube něco podstatnějšího – vizuální struhadlo se svéráznou komiksovou řečí, s níž Sogo Ishii nepracoval poprvé.

Japonský filmař, spjatý v 70. letech s punkovým hnutím na severu ostrova Kjúšú, je úžasnou polozapomenutou a typickou personou: Byl jsem u všeho / všechny jsem znal / o všech a pro všechny jsem točil (o sortě originálních lidí s kamerou, kteří stepovali za oponou raritních punkových scén všude po světě, by měla vzniknout knížka). Pět let před Halber Mensch udělal Ishii šílenou akční jízdu o motorkářském gangu Crazy Thunder Road (1980), která stojí za zhlédnutí proto, že připomíná bizarnější verzi Šíleného Maxe. Manga s živými herci, v níž je motocykl ústředním strojem/postavou, který má vliv jak na jednání postav, tak na rychlost vyprávění. S Halber Mensch se Ishii, v závislosti na vůli kapely, která si ho vyhlédla během své japonské tour, pohybuje v mnohem abstraktnější rovině.

Neubauteni se potýkají s kdejakým harampádím, jemuž přisuzují jedinečné zvukové kvality. Magickým vzkříšením do podoby hudebního nástroje bordel ožívá. Když člověk vidí, jak Blixa Bargeld spí mezi hromadou kovového smetí a svou vizáží do něj ideálně zapadá, fetišistická hra je po výtvarné stránce blízká právě filmovému expresionismu. Tři roky poté přichrastí na scénu Tetsuo!

Einstürzende Neubauten: Halber Mensch (1985, režie Sogo Ishii)

Info

Vyšlo ve Full Moonu #20> / 2011.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Pestrobarevná nálož lidského úpadku (The Island)

Tereza Bonaventurová 14.12.2022

Surrealistická jízda plná symbolů, repetetivních rýmů a popkulturních odkazů vás vezme na vesele imaginativní výpravu za těmi nejhoršími problémy současného světa.

Rap a drogy stranou (Banger.)

Julie Pátá 01.12.2022

Můžeme si pokládat otázku, zda Sedlák natočil film, který má oslovovat generaci Z. Hledání odpovědi však nemá smysl. Banger.

Ako spolu prežiť karanténu a všetko ostatné (Sami doma)

Jakub Blaho 14.11.2022

Filmár a hudobník Jan Foukal nasadzuje ružovejšiu optiku a v novom filme dokumentuje silnejúce priateľstvo s Albertom Romanuttim, frontmanom Bert & Friends.

Prizmatem ňader, staré dobré časy (Černé brýle)

Jaroslav Kejzlar 01.10.2022

Italský režisér Dario Argento, který stojí třeba za kultovním hororem Suspiria (1977), se vrací z režisérského důchodu mysteriózním thrillerem Černé brýle.

Není lehké býti rodičem (C’mon C’mon)

Andrea Kubová 29.09.2022

Joaquin Phoenix navštěvuje různá města v Americe, kde se ptá dětí a mladých lidí, jak si představují svoji budoucnost a jak vnímají svět kolem sebe.

Vzpomínky na písek (Desolation Center)

Štěpán Nezbeda 17.09.2022

Na pozvání platformy Synapse Knowledge přijede do pražské MeetFactory americký producent a režisér Stuart Swezey. Recenzujeme jeho dokument Desolation Center.

Tati, chci, aby to mezi námi bylo lepší (Milý tati)

Ondřej Oharek 04.06.2022

Příběh otce a dcery byl uvedený v Locarnu a Torontu, u nás získal dva České lvy. Čím si zasloužil tolik ohlasů?

Běda tomu, kdo v sobě skrývá poušť (Lidi krve)

Štěpán Nezbeda 16.03.2022

Nejvhodnější by bylo film promítat na rozpadající se zeď domu v troskách jedné z opuštěných sudetských vesnic. Proč?

Koukat je to jediné, co umím (Boží ruka)

Štěpán Nezbeda 06.01.2022

Paolo Sorrentino, stejně jako mnoho velkých i menších filmařů před ním, se v novém snímku Boží ruka vrací k formativním rokům svého dospívání.

Oba jsme lidi (Zrcadla ve tmě)

Lukáš Masner 12.12.2021

Film se daří uvěřitelně vyprávět o zdánlivě samozřejmých a všedních věcech – o rozchodech a sblížení, o průměrnosti, obyčejnosti a rozhovorech, které...

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace