Ondřej Kamenický | Články / Offtopic / / Movie/dox | 11.08.2012
Záběr na horu šrotu, která v detailu připomíná tlející maso. Kanoucí olej, vymlácené plechové pláty, mrtvé stroje. Film Halber Mensch režiséra Soga Ishiiho není jen záznamem z návštěvy industriálních pionýrů Einstürzende Neubauten v Japonsku – je churavým podobenstvím o průmyslové smrti, o konfrontaci lidského těla s technologií a kovovým odpadem.
Apokalyptické divadlo začíná asi nejsmutnějším a zároveň nejděsivějším z repertoáru Einstürzende Neubauten, songem Armenia. Snímek se z koncertního slepence v opuštěném skladišti přelévá do hybridní reklamy na vybavení kapely a její členy. Společně s popiskem rozměrů, váhy, výrobce, místa narození apod. v záběrech na motorovou pilu, nákupní košík, kontejnery a jednotlivé muzikanty se představuje vůdčí motiv díla. Předměty ze šrotu jsou s člověkem zaměnitelné, zmocňují se ho a přetváří ho, ačkoliv původně byl jejich pánem. Průmyslového odpadu je všude kolem tolik, že nezbývá než rezignovat a pokusit se s ním žít v symbióze. Nihilismus? Kyberpunk?
Motiv splynutí člověka s cizí, neorganickou hmotou se v historii filmu objevil už několikrát. K německému expresionismu patřily většinou vyšinuté postavy. Do různě zdeformovaných kulis zapadli Upír Nosferatu, Raskolnikov, Golem anebo náměsíčník z Kabinetu doktora Caligariho fyzicky – svými pohyby i tvarovou podobností s prostředím, které je obklopovalo. A pak tu je klasika všech klasik, Charlie Chaplin v Moderní době, někdejší tulák terorizovaný továrními stroji a pracovní mašinérií. Zajímavým fenoménem je v tomto kontextu budovatelský dokument, který měl ždímání lidu ve fabrice coby imanentní téma, jen nešlo o ušmudlanou psinu, ale přetvářku a oslavu übermensche.
Máme tu tedy fantastické, respektive hororové snímky, grotesku a propagandistický dokument. Člověk se může svých nástrojů bát a stávat se přitom monstrem, může se jim smát, a tak vše kritizovat, může je glorifikovat a trapně se považovat za lepšího, anebo na ně, jak je tomu ve filmu Halber Mensch, vehementně bušit. A být kovaně punk.
Způsob, jakým je Půlčlověk natočený, dokonale reprezentuje neubautenovskou estetiku s veškerým avantgardním veletočem v pozadí. I když pro ty, co se zrovna vrátili z prázdnin na Marsu a o Einstürzende Neubauten jim ještě nikdo nevyprávěl, by mohlo jít o rozkošný, jak se říká vstupní dialog. Za surrealistické scény (shluk červů zamotávajících se do tkaniček od bot) by se nemusel stydět ani raný Buňuel. A kost letící tmou, která se mění ve francouzák, je zase vesmírná kubrickovina a podobných aluzí je ve filmu víc. Každý další rychlý prostřih mění místo děje, nezřídka se ocitáme mimo sklad, přesto stále v téže chladné industriální pustině. Až to najednou vypadá, že z rozevlátého hodinového videoklipu à la Thriller se tu klube něco podstatnějšího – vizuální struhadlo se svéráznou komiksovou řečí, s níž Sogo Ishii nepracoval poprvé.
Japonský filmař, spjatý v 70. letech s punkovým hnutím na severu ostrova Kjúšú, je úžasnou polozapomenutou a typickou personou: Byl jsem u všeho / všechny jsem znal / o všech a pro všechny jsem točil (o sortě originálních lidí s kamerou, kteří stepovali za oponou raritních punkových scén všude po světě, by měla vzniknout knížka). Pět let před Halber Mensch udělal Ishii šílenou akční jízdu o motorkářském gangu Crazy Thunder Road (1980), která stojí za zhlédnutí proto, že připomíná bizarnější verzi Šíleného Maxe. Manga s živými herci, v níž je motocykl ústředním strojem/postavou, který má vliv jak na jednání postav, tak na rychlost vyprávění. S Halber Mensch se Ishii, v závislosti na vůli kapely, která si ho vyhlédla během své japonské tour, pohybuje v mnohem abstraktnější rovině.
Neubauteni se potýkají s kdejakým harampádím, jemuž přisuzují jedinečné zvukové kvality. Magickým vzkříšením do podoby hudebního nástroje bordel ožívá. Když člověk vidí, jak Blixa Bargeld spí mezi hromadou kovového smetí a svou vizáží do něj ideálně zapadá, fetišistická hra je po výtvarné stránce blízká právě filmovému expresionismu. Tři roky poté přichrastí na scénu Tetsuo!
Vyšlo ve Full Moonu #20> / 2011.
Tereza Bonaventurová 14.12.2022
Surrealistická jízda plná symbolů, repetetivních rýmů a popkulturních odkazů vás vezme na vesele imaginativní výpravu za těmi nejhoršími problémy současného světa.
Julie Pátá 01.12.2022
Můžeme si pokládat otázku, zda Sedlák natočil film, který má oslovovat generaci Z. Hledání odpovědi však nemá smysl. Banger.
Jakub Blaho 14.11.2022
Filmár a hudobník Jan Foukal nasadzuje ružovejšiu optiku a v novom filme dokumentuje silnejúce priateľstvo s Albertom Romanuttim, frontmanom Bert & Friends.
Jaroslav Kejzlar 01.10.2022
Italský režisér Dario Argento, který stojí třeba za kultovním hororem Suspiria (1977), se vrací z režisérského důchodu mysteriózním thrillerem Černé brýle.
Andrea Kubová 29.09.2022
Joaquin Phoenix navštěvuje různá města v Americe, kde se ptá dětí a mladých lidí, jak si představují svoji budoucnost a jak vnímají svět kolem sebe.
Štěpán Nezbeda 17.09.2022
Na pozvání platformy Synapse Knowledge přijede do pražské MeetFactory americký producent a režisér Stuart Swezey. Recenzujeme jeho dokument Desolation Center.
Ondřej Oharek 04.06.2022
Příběh otce a dcery byl uvedený v Locarnu a Torontu, u nás získal dva České lvy. Čím si zasloužil tolik ohlasů?
Štěpán Nezbeda 16.03.2022
Nejvhodnější by bylo film promítat na rozpadající se zeď domu v troskách jedné z opuštěných sudetských vesnic. Proč?
Štěpán Nezbeda 06.01.2022
Paolo Sorrentino, stejně jako mnoho velkých i menších filmařů před ním, se v novém snímku Boží ruka vrací k formativním rokům svého dospívání.
Lukáš Masner 12.12.2021
Film se daří uvěřitelně vyprávět o zdánlivě samozřejmých a všedních věcech – o rozchodech a sblížení, o průměrnosti, obyčejnosti a rozhovorech, které...