Depeš naživo: Propocené vestičky a Jarda z Lomnice

1. července bylo v Praze zase o něco víc černých triček než obvykle. Depeche Mode jedou tour a na Prahu samozřejmě nezapomněli. Rozpálené a přeplněné tramvaje chrlily u slávistického stadionu jednoho "devotera" za druhým, často i s malými devotees. Tatínci vědí, že hudebně vzdělávat musí už od mala.

Já s lístkem na stání hledala vchod číslo pět. Stadion se nepochopitelně nedal obejít celý dokola, takže jsem díky pořadatelům absolvovala několikerou cestu tam a zpátky, než jsem se dostala ke svému vstupu. Příště možná pojedu na Depešáky do Indie, tam budou mít organizaci určitě lepší. Stihla jsem to, zrovna když začínala předkapela Chvrches. Skotská fresh elektropopová formace byla zjevně potěšena, že může předskakovat svým vzorům, i když holčičí projev zpěvačky Lauren Mayberry čtyřicátníky s pivem moc neroztančil. Kvůli problému s odposlechem stihli zahrát jen pár písní a už se museli pakovat.

Depeche Mode přišli na čas a klasicky začali songem z nového alba, vybrali Welcome to My World a hned pak další novinku Angel. Příliš jasné počasí byl nakonec kámen úrazu pomalého a táhnoucího se začátku, takhle se správná atmoška vytvořit nedá. Když se řekne koncert Depeche Mode, tak si sluníčko asi nepředstavíte. Diváci se zdáli utlumení vedrem a jen pomalu se rozhoupávali, roztleskat se jim podařilo u klasiky Walking in My Shoes. Následovalo střídání pomalejších songů s těmi rytmičtějšími. Mnoho z nich si muzikanti upravili, zjednodušili nebo přidali víc soulu, a i když chápu, že je nebaví hrát pořád ty samé hity, nové úpravy nejsou moc šťastné. Jarda z Lomnice chce klasiku, co má doma na elpíčkách, a v tomhle se trochu ztrácí.

Větší emoční zapojení diváků přišlo až se setem Martina Gorea, který měl ten den narozeniny, fanoušci si pro něj připravili překvapení v podobě stovek transparentů "Happy B-day Martin". A Gore děkoval se skleněnýma očima, než se vrátil Dave Gahan, aby to zase rozproudil várkou rychlejších pecek. Kroutil se u mikrofonu tak, že slovo sexy se zdá být nedostatečné. Propocených vestiček stihl vystřídat několik, což bylo přímo úměrné živelnosti i délce setu. Po Personal Jesus a Goodbye se zdálo, že už se bude končit, ale neúnavní padesátníci se vrátili, aby přidali další pět songů, z nichž nejvíc zapůsobila Never Let Me Down Again. Když celý stadion mává synchronizovaně rukama, má to sakra sílu.

A to navzdory tomu, že mě jejich včerejší vystoupení bavilo méně než to před čtyřmi roky. Možná díky utahanějším kouskům z nového alba a celkově pomalejšímu ladění setlistu, i když na druhou stranu stále převažovaly pasáže, kdy si říkáte, že to všechno má svůj jasný, temný smysl.