Rozpačitě i sveřepě podchycené podoby ostravského metalu!!!

První zářijovou sobotu se na slezskoostravském hradě křičelo. Plakáty hulákaly METAL!!! Trojice vykřičníků vypůjčená z logotypu města akci slušela, seděla k vybrané soupisce, která si dala za úkol pokrýt široké spektrum žánru. Od loňských dvou dní bylo upuštěno a rozsah jedné poloviny dne prezentoval nabitější program, ovšem ani ten se neobešel bez problémů. Kompaktnější ladění nedokázalo nalákat vysoký počet návštěvníků, co víc, i s poloprázdným hradním areálem se festival musel prát. Zahlcovaly se stánky, místa k sezení i toalety. Plusem budiž zpřístupnění dřevěného ochozu, ze kterého šlo příjemně dohlédnout na pódium. Devízou areálu tak měla být jen a pouze hudba jištěná – snad jen s jedním zaváháním – vydařeným zvukem.

Rozehřátí v dřívějších hodinách padlo na trojici ostravských kapel. Violent Reprisal zahájili živelnou, frustrací a nenávistí poháněnou půlhodinou, která i po druhé odpolední dokázala rozhýbat první krky. Čtveřice nabídla vděčnou, byť ozvláštněnou sázku na jistotu – thrash metal staré školy se potkával s vlivy grindcoru a hardcoru, riffy vycházející převážně z rukopisu mladého Maxe Cavalery se snoubily s drivem Napalm Death a Integrity, který do rovnice zapracovával ze řetězu urvaný frontman.

Pod pevně zatnutou, napřímo mířenou pěstí se zachvěla i následující Translunaria, jejíž progresivní snaha pokrýt vše vycházela převážně naprázdno. Hráčská přesnost i vokální um se nepotkávaly s překotným množstvím nápadů, které se kapela pokoušela vtěsnat do jednotlivých skladeb. Návrat k direktu měl přijít posléze. Murder Rape Amputate jsou jakousi přímočařejší variací na BBYB: roztancovaný goregrind prostý elektroniky a didgeridoo si musel vystačit s podladěnou kytarou, žluklými vokály a groteskními maskami z dílny frontmana Kina. Rozdováděná dekadence bavila prvních dvacet minut, poté se repertoár začal zajídat – střídaly se vesměs dvě rytmické roviny, které by sedly do pozdních hodin ryze grindového večírku. Pátá odpolední Murder Rape Amputate příliš nesedla, důkazem budiž pokřtěná a hozená deska, která si nenašla náruč náhodného diváka, nýbrž hradní zem.

Escuela Grind přenesli z tuzemských vod do zahraničí, v subžánru ale skupina zůstala. Americký kvartet nabídl grindcore ve svižnější, dynamičtější a vděčnější podobě. Více než na žánrovou ryzost se ovšem hrálo na čirou energii, která pramenila ze všech členů, nejvíc pak z frontwoman, která prostor k oddychu využívala pro hecování davu. Escuela Grind jsou živelným kolovratem s neustálými přepady mezi blastbeaty, středními tempy a hardcorově-beatdownovými zpomalovačkami, kde se agrese a pokora příjemně kloubí.

Finální trojice kapel se jevila podivně. Malignant Tumour a Asphyx, toť souputníci, dlouholetí přátelé, kteří svou kolegialitu nestvrzovali pouze zkazkami v průběhu vlastních setů. Zjevné pouto tkvělo v na míru ušitém baníkovském dresu, daru pro Martina Van Drunena k pětadvaceti letům Asphyx od Malignant Tumour. A nejen proto se Pestilence mezi spřízněnci jevili poměrně nekale. Své dělala i historie: právě Pestilence totiž byli Van Drunenovým startovním bodem kariéry.

Snad i zmíněný svár zapříčinil zvláštní zdání, že jsou Pestilence mezi mlýnskými kameny, že ve finálním triumvirátu působí trochu navíc. Dojem utvrdila i samotná vystoupení. Malignant Tumour se po boku větších jmen neztráceli – formace má domovskou půdu pohlídanou, i přes zahuhlanější zvuk fungoval set zasvěcený desce In Full Swing dobře, skladby stojící na fúzi crustu a motörheadího rokenrolu nezestárly. Stálice We Are the Metal (na závěr navíc ve falzetové podobě), valivý Bristroll nebo plíživější High Time to an End: Malignant Tumour si všechny polohy pohlídaly, potenciálním kverulantům navíc přidali all-time hit Earthshaker.

Vděčný, srdečný set Malignant Tumour vrhl následující Pestilence do neblahého světla. Poctivě zahraný set Holanďanů nenabídl nic více než dobrý dojem z umně odvedeného řemesla, starší, dřevnější záseky tlačily více než progresivnější ladění z pozdní fáze existence. Vystoupení se jevilo rutinně, jako povinná zastávka na dlouhé štaci, kterou je nutné odbýt.

Míra vřelosti znovu porostla s headlinerem, dresu místního klubu sekundovalo obligátní „banikpičo“ z Van Drunenových úst. Kromě několika připomínek ohledně nadšení z návratu do Ostravy se skupina soustředila na podstatu: na ryzí death/doom metal, který Asphyx do jisté míry formovali. Houževnatý repertoár utvrdil vyvedený zvuk, abrazivní tón kytar se bezchybně potkával s charakteristicky sípavým řevem frontmana. Pomalá kladiva přibíjela do země, rychlejší tupačky dokázaly rozvibrovat i zazší hradní ochozy. Set stavěný na osvědčených klasikách a novinkách z poslední desky Necroceros fungoval v rámci dynamiky a variability bezchybně. A klasická tečka v podobě vleklé, nekompromisně úderné Last One on Earth pojistila potřebné – Asphyx vnesli do třech vykřičníků z plakátu kýženou váhu.