Vinyla: Domácí hudební scéna na tom nikdy nebyla lépe

Za hudební ceny Vinyla odpovídali její koordinátoři Tomáš Grombíř a Pavel Uretšlégr (též občanské sdružení Goliart). Ukecanější, než www.vinyla.cz.>, ale taky mají více kategorií. Počin, objev a deska roku 2012 bude zveřejněna 21. února v brněnském klubu Fléda. www.vinyla.cz.> The time of music awards has come. Více o Vinyle také na www.vinyla.cz.

Otřepaná otázka: V jakém stavu je česká hudební scéna?
Pavel: Domácí scénu aktivně sleduji nějakých patnáct, sedmnáct let. Řekl bych, že za tuto dobu na tom nikdy nebyla lépe. Kopírování hudby, fenomén volného sdílení, možnost při minimálních nákladech pořídit relativně kvalitní nahrávku atd. pomáhají přesně k opaku tvrzení, že internet zabijí hudbu. Skládání hudby už není „privilegiem“ více či méně odborně školených lidí. Skoro okolo každého malého klubu nebo umělecké školy vznikají party, které tvoří hudbu doma na koleni, která je pak během chvíle dostupná na internetu. Je přirozené, že při velkém množství hudby hodně nahrávek svou šedí zapadne, přirozeně se však objevují zajímavé projekty. Domácí hudební scéně jistě pomáhá i nadprůměrná konfrontace se zahraničím – ti, kteří hudbu tvoří, se stávají často i promotéry a naopak. V Babicích na Uherskohradišťsku můžeš vidět stejnou kapelu ze Států, kterou vidíš den nato na Sedmičce. V neposlední řadě mám pocit, že se postupně „zvedá“ zájem o hudbu, kterou můžete slyšet např. na Expozici nové hudby nebo festivalu Babel Prague. Ze současné české hudební scény vyzařuje přesně ten entuziasmus, který tu byl v 90. letech a který jsem tu třeba před deseti, dvanácti lety necítil.

Tomáš: Rozkvět, o kterém mluví Pavel, souvisí s tím, že početně silné husákovské ročníky jsou na vrcholu (tvůrčích) sil. Nese to však s sebou paradoxní jev: tvoří pro populačně slabé ročníky. Takže na jednu stranu vzniká objektivně víc, na druhou stranu chybí pořádná fanouškovská základna, která by kapely posunula dál z garáže ke „kultu“. Nabídka převyšuje poptávku a celá hudební scéna je navíc velmi rozdrobená, počet stylů a subžánrů bobtná, stále hůře se hledá společný jmenovatel, který by oslovil všechny. Internet revolučně změnil dostupnost hudby, ale také ji proměňuje ve spotřební komoditu s jepičí živostností. Dneska už internet kapelám skoro nic neusnadňuje: je to sice demokratické médium, ale vystavit album zdarma nestačí, ztratí se mezi jiným balastem.

Otřepaná otázka II: Proč se nemůže rovnat se zahraniční, anglo-americkou? Nebo může?
Pavel: Domácí hudba může být zahraniční konkurenceschopná, ale má limity. Vzhledem k udaným faktorům (jazyková bariéra, předchozí úspěchy/renomé místních hudebníků apod.) asi nelze očekávat, že tuzemská scéna vyprodukuje např. globální hvězdu střední velikosti. Nicméně na klubové úrovni může být domácí scéna, minimálně v ojedinělých případech, vůči té zahraniční konkurenceschopná. Budiž příkladem skupina DVA. Pravidelně koncertují na východ i západ od našich hranic, vyprodávají menší klubové prostory, jejich letošní ocenění IGF pak můžeme chápat jako přirozené vyústění jejich postavení v zahraničí. Odpověď, proč podobných úspěchů není více, je asi jednoduchá. Zkrátka je to větší dřina a řehole s nejistým výsledkem. Což je jistě možné i v domácích podmínkách, ale určitě to minimálně není natolik finančně náročné.

Tomáš: Ona je ta situace trochu ošemetná. Proč Češi poslouchají českou hudbu? Rozhodně ne kvůli sentimentu, ale třeba proto, že je baví práce s češtinou. U populárních kapel jako třeba Tatabojs nebo WWW, kde je silný důraz na lyriku, by cizinci ztratili podstatnou významovou rovinu a asi by nadšení s Čechy nesdíleli. Když se kapely snaží zpívat anglicky, často to zase vyznívá jako rozpačitý plagiát. A proč se věnovat plagiátu, když je možné si rovnou pustit originál? Nicméně: invence, kreativita a talent jsou univerzální a jazykově bezbariérové prostředky. Navíc se nedají koupit. Takže podmínky jsou veskrze podobné. Vedle talentu je třeba dřina a trocha štěstí.

Můžou hudební ceny, které jsou zaměřeny ne-mainstreamově, změnit povědomí o české scéně mezi širším publikem? Jaká je "cílovka" výsledků ankety? (Jinými slovy, komu sdělujete vs komu byste chtěli sdělit, že např. objevem roku jsou Planety?)
Tomáš: Pro všechny a pro nikoho. Jsou to fakta a danosti vržené do světa, které mají – na rozdíl od jiných zpráv – platnost nejen v okamžiku zveřejnění, ale pořád. S výsledky v první řadě pracují média. Pokud se někdo více zajímá o hudbu, informace se k němu odstanou. Dále pak výsledky přetrvávají a existují samy o sobě, takže když se někdo rozhoduje, zda vyrazit do místního klubu nebo na festival a googluje neznámá jména, fakt, že byla formace nominována na nějakou cenu, může motivovat k návštěvě. V neposlední řadě jsou ceny určeny pro samotné hudebníky – aby prostě věděli, že jejich práce někoho zajímá.

Pavel: Od minulého roku jsem součástí týmu, který dělá festival Beseda u Bigbítu. Dovolím si tvrdit, že svou dramaturgií patří mezi festivaly, které představují nezávislou hudbu napříč žánry bez větších programových kompromisů. Přesto mě překvapilo, kolik návštěvníků Besedy nezná například B4, případně Tomáše Procházku. Přitom podobných projektů už slyšeli na Besedě několik. Cílovka Vinyly jsou kupříkladu návštěvníci Besedy u Bigbítu, kteří jsou schopni přijmout tak rozlišnou hudbu jako třeba Felix Kubin, Jablkoň nebo Eric Truffaz. Hudebně i myšlenkově otevření lidé, hledající v hudbě hlubší sdělení. Znovu bych zdůraznil, že ceny jsou určeny i pro samotné hudebníky. Zpětná vazba je pro ně, myslím, důležitá.

Ve stejné době vznikla jiná, nicméně podobně orientovaná hudební cena, Apollo. Asi se nedá mluvit přímo o konkurenci, ale - existuje rivalita?
Tomáš: Myslím, že slabá rivalita – byť nijak nenarušuje vzájemné vztahy – tu je: chtě nechtě se pereme o pozornost týchž médií a čtenářů. Obě ceny vznikaly nezávisle na sobě a vzájemně jsme se o sobě dozvěděli čtrnáct dnů před spuštěním. Uvažovali jsme o sloučení, ale to je vždy těžké, když máš za sebou kus práce a najednou je tu úplně jiný koncept, na němž ti něco vadí. Uvažovali jsme, stejně jako všichni kritici překotného vzniku cen, jestli tím scéně spíš neublížíme a hodně jsme to konzultovali. Po nominacích do druhého ročníku však mohu s klidným svědomím říct, že jsme udělali dobře.

Jaká ponaučení přinesl první ročník?
Tomáě: Hned po skončení prvního ročníku vyvstala otázka, kterou jsme si doposud uspokojivě nevyřešili: oscilujeme mezi nezávislostí a angažovaností. Máme nestranně administrovat běh ceny, anebo se máme více angažovat jako instituce, která se celkově snaží scéně pomoci?

Coby pořadatelé a autoři nápadu jste museli vycházet z vlastních pocitů "nedostatečnosti" něčeho. Naplnil první ročník představy a plány? Řekli jste si, jo, kvůli tomuhle jsme to udělali?
Pavel: S prvním ročníkem jsem byl spokojený. Což neznamená, že si nejsem vědom chyb a nedostatků. Možná naivně, ale myslím, že jsme rozšířili povědomí o hudbě, o které se příliš mnoho neví a která si to dle nás (a hlavně dle porotců) zaslouží.

Shodují se vaše osobní tipy na vítěze s těmi skutečnými? Není maličko frustrující, když ne?
Pavel: U mě se výsledky (i nominace samotné) víceméně shodují s mými hudebními preferencemi, ale i kdyby tomu tak nebylo, nejspíš by mi to nevadilo. Cenu neděláme s očekáváním, že někdo ocení naše oblíbence, spíše v této rovině očekáváme rozšíření i našeho hudebního povědomí.

Tomáš: Kdyby nás frustrovalo, že se naše preference neshodují s výsledky, tak asi nejsme ti správní lidé na organizaci jakékoli ceny.

Spousta projektů skončí na nedostatku energie, času a vůbec ztráty zájmu. Jak se tomu ubráníte, až to přijde?
Pavel: Řešením je během let nabalit na organizaci ceny podobně naladěné a nadšené lidi, jakými jsme v tuto chvíli my. Bohužel z vlastní zkušenosti víme, že překážkou bývá odměna – lidi očekávají finanční ohodnocení, což - alespoň v tuto chvíli - nejsme schopni nabídnout. Sami do projektu investujeme své prostředky a hlavně hromadu času. Ale rozšiřování týmu vítáme.

Otřepaná otázka III: V jakém stavu je česká hudební kritika?
Pavel: Z české hudební kritiky mám v podstatě stejný pocit jako z domácí hudební scény. Existují tady časopisy jako His Voice, Full Moon, funguje tady Radio Wave, Radio 1, v Brně třeba zajímavé studentské rádio Radio R. Kolem těchto médií se pohybuje značné množství žurnalistů, u kterých jsem si jistý, že takřka vždy dostanu relevantní informaci a sdělení. Když k tomu připočtu fakt, že i v relativně mainstreamových médiích (např. Týden, Lidové Noviny, Respekt, Aktuálně.cz) dostává prostor kvalitní hudební kritika, přijde mi, že z pohledu fanouška a čtenáře mám velký výběr kvalitních informací. A nesmím taky zapomenout na zajímavé on-line projekty.

Jaká jsou kritéria pro výběr poroty? Je to vždycky tak trochu achillova pata. Jak se cena dívá na problematiku tzv. „objektivity“ a subjektivity porotců?
Tomáš: Každý rok o porotě rozhoduje čtyřčlenná Rada, což je něco jako dozorčí orgán Vinyly (a Rada se rovněž každý rok z poloviny obměňuje). Hlavním kritériem na porotce je, že to musí být aktivní publicista, který se vyjadřuje k české scéně. Nikdo nemá své místo jisté a složení poroty každoročně prochází revizí, respektive novým skládáním. Vidíme, jak kdo hlasoval – čímž rozhodně nechceme selektovat porotce podle vkusu a osobních preferencí – ale když někdo nominuje kapely, které tráví víc času u kadeřníka než ve zkušebně, neměl by asi být součástí poroty Vinyly.

Kdo to byl!?
To se neštěstí nestalo, dávám to jen jako příklad. Složení poroty je palčivá otázka: mnozí se cítí dotčení, že nejsou osloveni a pak Vinylu demonstrativně ignorují. Velká porota zase nevyhnutelně tlačí výsledky průměrnosti. Navíc těch opravdu kvalitních publicistů nejsou desítky. Letos, myslím, byla Rada při výběru porotců poměrně velkorysá. Příští rok by mi nevadilo, kdyby naopak byla porota úzká a nominace vzešly na základě společného setkání a debaty.