Tei Shi sa pohybuje medzi jazykmi, kultúrami aj žánrami, pričom si vytvára priestor, ktorý je zároveň intímny aj experimentálny. Jej hudba je odrazom bilingválnej identity, ale aj postupného hľadania kontroly nad vlastnou tvorbou, od práce pod vydavateľstvom až po úplnú umeleckú nezávislosť. Aj vďaka tomu je jedným z najzaujímavejších hlasov hybridného popu.
Nekompromisní sbírka Love, Diskito potvrzuje celkový posun v tvorbě a projevu, který určitou část fanoušků možná stále překvapuje, zároveň platí, že by nahrávce prospěla větší zvuková nápaditost a lepší uchopitelnost skladeb.
Fakemink dokáže rapovat na jakýkoli beat, adaptovat se na různé styly, ať už je to witch house, grime nebo hyperpop. Vše si při tom produkuje sám, a to mu dovoluje umně přepínat mezi chvástáním a zranitelností, někdy i v rámci jedné skladby.
Úpadek klubového života v posledních letech je připisován různým faktorům – namátkou postcovidovým proměnám společnosti nebo preferencím mladších generací, které k zábavě nepotřebují větší sešlosti nebo alkohol.
Zřetelná je potřeba reflektovat rozpory mezi vlastní představou o správné životní cestě a tlakem hektické, rychlým dopaminem posedlé doby.
Kohout je hodně o odhalování slabých stránek a taky prostupování literárních zápletek a skutečného života – tohle téma seriál nenadužívá, nepouští se do intertextuálního chytračení.
Kniha je prezentována jako dílo zabývající se vaginismem, tedy problémy při pohlavním styku, který se stává natolik bolestivým, až prakticky nemožným. Je to ústřední téma, ale také odrazový můstek pro rozvinutí příběhu o hledání vlastních potřeb.
O to výraznější zaznamenalo nové album ohlas, hrdinové střední třídy s novou nahrávkou udeřili téměř po čtvrtstoletí a jde bezesporu o jeden z nejpovedenějších comebacků tohoto století.
Serebrennikovův film si primárně všímá Mengeleho poválečného života, na (s)páchaná zvěrstva odkazují „jen“ mrazivé flashbacky.
Čtyřdílné Masky bohů vycházely v letech 1959 až 1968. Campbell se v nich na mytologii a dějiny lidské civilizace zaměřuje z antropologického a historického hlediska, Freud a Jung ustupují do pozadí.
Na festival Respect se vrací nizozemská zpěvačka Meral Polat, která před třemi lety okouzlila živelným projevem a silnými emocemi. Tentokrát představí nový materiál z alba Meydan, slibující ještě intenzivnější hudební zážitek.
Fatoumata Diawara ale nezapomíná ani na svou obvyklou výbušnost a energii, na novince umně kombinuje hudební odkaz předků s popem i futuristickými tendencemi. Na místě je trans, dojetí i tanec.
Hudobníčka vyzdvihuje nahrávku Deep Listening (1989) od Pauline Oliveros, skrz ktorú sa naučila spomaliť, spomalene tvoriť, počúvať a byť.
Čas na oddech teď není a poetika se odkládá: sexualita, ženskost, rebelie i otevřenost. Všechno vedle sebe nahuštěné jako eponymní omáčka ve sklenici.
Radostný album, ktorý sa ale veľmi priamo pozerá na temné okolie. Jeho ľahkomyseľné vtípky a hravé melódie sa nestavajú oproti temnote navôkol, ale sedia vedľa a smejú sa aj tak.
Urgent z produkce HBO max v druhé řadě nezjemňuje, neuhýbá a nepodbízí se. Tlačí diváka do kouta, ze kterého není únik, a nutí ho zůstat v prostředí, kde smrt není výjimkou, ale konstantou.
Halsey dlouhodobě pracuje s textem jako primárním médiem – poezie, deníkové záznamy, útržky vět. Písně vznikají až sekundárně, jako kondenzace. Halsey osobní zkušenost okamžitě překlápí do sdíleného obrazu, kde intimita funguje jako materiál.
Pozvi ma, neprídem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.