Sohnovo krasosmutnění na domácím ledě

Tento Ausflug začal nenápadně před třemi měsíci. V rubrice Radio FM v lamarovském Full Moonu #137 Maxim vypíchl novinku britského hudebníka Christophera Taylora alias Sohna. „Je to cíťa až na kost a s novou deskou Trust to na nás hraje ještě bezelstněji než dříve,“ psal tehdy. Neopomněl přidat noticku, že pokud čteme časopis v den jeho vydání, stihneme Sohnův koncert v MeetFactory.

S cíti zpravidla soucítím, ale taky mi chvilku trvá se k něčemu rychle rozhoupat, takže z pražského koncertu jsem stihnul jen report Veroniky Mrázkové. To už mě deska Trust chytla na první poslech a z hlavy jsem ji nedostal ani po třech měsících, kdy si vykračuju po Währinger Straße do klubu WUK. Vzpomínka na koncert Low, který jsem tady zažil před půl rokem, mě nepřekvapí. Vracívám se k němu často, s nedávným odchodem zpěvačky a bubenice Mimi Parker o to intenzivněji. Je to jen náhoda, že na přebalu jejich alba Trust je stejně jako na Sohnově vyobrazena lidská ruka? Stiskly se mi v myšlenkách navzájem i přes propast dvaceti let, které od sebe obě desky dělí.

Koncert je vyprodaný měsíc dopředu. Vídeňané svému Sohnovi důvěřují. Strávil tady nějakou dobu, během které natočil dvě předchozí alba Tremors a Rennen, než přesídlil na španělský venkov. V nedávném rozhovoru pro Kronen Zeitung říká, že „in Wien hat mein Leben begonnen“. Vděčnější titulek do nejčtenějšího rakouského plátku abys pohledal. Netuším, co říká v rozhovorech do El País, ale nemám důvod mu nevěřit. Stojím v publiku v první řadě a vedle sebe slyším francouzštinu. Nejen místní vzali lístky útokem.

Úvodní píseň Antigravity z nové desky vystřídá taneční Wheel z prvotiny, aby vzápětí Sohnovo krasosmutnění vykroužilo piruety na zamrzlé hladině Neziderského jezera v písni Figureskating, Neusiedlersee. Sentiment na setsakra břitkém ostří, ale domácí led je pevný. Někdejší porozchodová jizva na srdci se zahojila a Sohn ji suverénně předvádí publiku. Život i koncert plyne dál jako řeka a stejnojmenná skladba Segre, u jejíhož břehu se Sohn na severu Španělska usadil. Přesto si neodpustí: „It’s very nice to be home.“ To musí zaznít v různých variacích opakovaně.

fotogalerii z koncertu najdete zde

U břehu posedí i při Riverbank, aby nám povyprávěl svůj životní příběh. Bere to po i proti proudu řeky. Navzdory melancholickému sdělení rozehrává veselou improvizaci s dalšími čtyřmi hudebníky a radost se přenese na všechny přítomné. Nakonec je vlastně úplně jedno, na kterém břehu kdo sedí, pořád je to o nás, citlivých duších.

Ledy přeci jen povolí a i pomalu plynoucí řeka se zpění a rozbouří v peřeje. Z novinky dojde ještě na M.I.A. a pak se dá Vídeň do pohybu. Při skladbě Lights si se zavřenýma očima dokážu na jevišti před sebou představit Jonnyho Greenwooda s Thomem Yorkem. Že se s přirovnáním k Radiohead dostávám na tenký led? Ale no tak… Hoď po mně kamenem, ať se třeba propadnu do tanečního pekla! Při písních Conrad a Artifice tam budu křepčit tuze rád.