Tak daleko, tak blízko: Šárka Zahálková

Šárka Zahálková je kurátorkou pardubické městské galerie GAMPA a členkou spolku Offcity, který se už více než deset let snaží učit veřejnost vnímat umění a kulturu jako něco zcela přirozeného, co je a má být součástí našeho životního prostředí. Šárka se narodila v Ústí nad Labem, vyrůstala v Praze, žila v New Yorku i v Linci a zakotvila v Pardubicích. Momentálně dokončuje přípravy na tamní edici Dne architektury, který probíhá příští týden a doporučuje, kam ve městě zajít i mimo festivalové dění.

Co vidíš z okna?
Jelikož bydlím v nejvyšším patře, většinou jsou to střechy okolních domů pardubické Dukly, sídliště vystaveného v 50. letech 20. století ve stylu tzv. sorely. Je to skvělé místo pro život, které mě i po těch letech, co tu žiji, nepřestává fascinovat – počínaje architekturou, konče všudypřítomnými kavkami a zajíci, kteří tohle padesátkové sídliště svým způsobem okupují.

Kam na snídani?
Když stylově, tak v pyžamu a papučích do cukrárny Libuše, která sídlí přímo v našem vchodě. Pozor: na rozdíl od jiných cukráren, kde sladkůstky a zákusky pouze přeprodávají, u nás je i pečou. Tyhle vůně se zpravidla linou až do nejvyšších pater našeho domu. Indiánky, věnečky, sachr, štrůdl… těžké jest odolat.

Oblíbená vycházková trasa?
Z promenádních Tyršových sadů kolem soutoku Labe s Chrudimkou a pak proti proudu řeky městskou divočinou – bývalým vojenským prostorem až ke slavnému krematoriu architekta Janáka. Užívám si tu tvary, podoby i funkce městské zeleně – od té nejkultivovanější až po tu nejdivočejší.

Kde na kávu?
Kdysi kdesi jsem slyšela, že ve městech, kde je hodně kaváren, se dobře žije. V Pardubicích je kaváren skutečně nemálo, a jelikož tu spokojeně pobývám už hezkých pár let, bude to rčení zřejmě pravdivé. Vzhledem k množství podniků těžko vyzdvihnout jednu konkrétní, ale přesto si troufnu: Bakla café v Pernštýnské ulici – útulný kout nejen s kávovými delikatesami, vlídnou obsluhou a za mě bezkonkurenčně nejlepším „esspresso + tonic“, které jsem ochutnala (a že jich bylo).

A na večeři?
Když ne domů, nebo s přáteli na piknik, tak do Caffetterie – „echt“ italské restaurace na třídě Míru, na jejímž jídelním lístku rozhodně nenajdete pizzu.

Něco tvrdšího?
Tvrdšího než al dente? Jako třeba karamelky? Nebo mrkev, křupky, oříšky? To, že máme rádi věci křupavé, je prý dáno tím, že křupání způsobuje drobné otřesy mozku, které jsou pro nás uklidňující. Karamelky, křupky, oříšky i mrkve seženete zpravidla v nejbližší večerce.

Oblíbený klub, kino, divadlo nebo kulturní podnik obecně?
Divadlo 29 je ikona, kulturní svatostánek, bez kterého by pardubická kultura neexistovala. Na zdejší půdě se setkáte s tím nejlepším ze soudobé nezávislé hudební, taneční i divadelní scény, konají se zde filmové projekce, přednášky, diskuse. Je to zázemí pro soudobé živé umění, bezvadný klub a bar.

Kam se chodíš zašít?
Zpravidla domů, občas do ateliéru, který mám v areálu Automatických mlýnů, které se v postupných krocích proměňují ve skutečnou kulturní fabriku.

Kdyby ses měla přestěhovat, kde by to bylo?
Jsem docela cestovatel, nějaký čas jsem krom České republiky žila např. v New Yorku nebo v rakouském Linci. New York mi k srdci přirostl hodně, ale trvale bych tam zřejmě žít nechtěla. Za to v Linci si svou budoucnost docela dobře představit dokážu. Je tu skvělá umělecká scéna a taky Dunaj: plavání v něm se máloco vyrovná.

Ideální dopravní prostředek?
Samozřejmě kolo. I to je jeden z důvodů, proč mě život v Pardubicích tak baví.