Vražedné tempo (Anifilm 2019)

Jak to že je člověk vždycky tak unavený po prosezeném dni na zadku a civění na plátno? Oslepující denní světlo po východu z kina je neúprosné, a když ani litry kafe nepomáhají, přichází rezignace a snaha o hydrataci. Kino Světozor má pořád stejně specifické aroma, květnové počasí v Třeboni je pořád stejně matoucí a řada u asijského okýnka je pořád stejně dlouhá. Jistoty života na Anifilmu.

První bonus letošního ročníku přichází při akreditaci, kde obdržím plátěný batůžek, což je mnohem praktičtější než loňská taška na rameno. Růžovo-modrý rybí vizuál je krásný, nicméně ne tak vhodný pro orientační značení po městě. Ještě že si všechno pamatuju a trefím bez mapy i do poloprázdné tělocvičny, cestou míjím zahrádku s obrovskými kaktusy.

Klasická festivalová hyperaktivita se nezapře, rozjímáme nad programem a uvažujeme, kde sehnat časovrat, teleport a kofein do žíly, nakonec to jako první schytá blok studentských filmů. Hned úvodní z nich je od loňské (a nakonec taky letošní) laureátky Anny Mantzaris – Dobré úmysly, kde znovu estetikou plstěných postav ukazuje iracionální a nezodpovědné chování v krizových situacích, v tomhle případě při autonehodě, s vtipem a zároveň jako podnět k zamyšlení. Humor obsahují i další položky tohoto bloku – film Sirény maďarské tvůrkyně Julie Tudisco o mořských děvách a delfínech, francouzský Termostat 6 (Marion Coudert, Maya Av-Ron, Mylène Cominotti, Sixtine Dano) o tom, jak to dopadá, když člověk ignoruje problémy s potrubím, či Goderdzi (Petre Tomadze) o dvou hrobnících a truchlící vdově. Protože se nemůžeme pořád jenom smát, následný celovečerní film Vlčí dům je temnou fantazií dívky uprchlé z chilské kolonie Dignidad (vedené bývalým nacistou Paulem Schäferem), skrývající se před “vlkem” (vůdci kolonie) a prezentuje snad všechny komplikované způsoby, jak rozhýbat obrázky a objekty. Hranice mezi realitou a fantazií se stírají a divák se může nechat unést do nebe animačních nerdů.

výběr toho nejlepšího z letošního ročníku Anifilmu najdete tady

Letos stíhám i program jednoho z porotců, Švéda Jonase Odella, který je autorem několika známých videoklipů (Audio Bullys, Franz Ferdinand), v animovaných filmech je však spíš vypravěčem zážitků fiktivních i reálných postav – vedle naivní ženy, co se zamilovala do teroristy (Tussilago), je tu historka o první sexuální zkušenosti (Nikdy jako poprvé) či dětsky pokřivený pohled na rodinný kruh (Rodina a přátelé). Animace hbitě reaguje i na způsob vyprávění jednotlivých postav, intonační nuance nebo zamlžené detaily vzpomínek. Jemný opar se vine i zbytkem večera, počet festivalových párty Anifilmu (zahajovací, záverečná, pro lidi z herního průmyslu, spontánní u stánku s palačinkami s hudbou WWW na pozadí) je úctyhodný a komplikuje návštěvu půlnočních promítání a ranní vstávání.

Sobota se znovu nese ve znamení krátkých filmů a intenzivního self-cateringu, z nichž vynikají sugestivní a emocionálně sexy III (Marta Pajek), odlehčený a zároveň nenuceně seriózní Bloeistraat 11 (Nienke Deutz) a vcelku přesolené, ale ne zas až tolik mastné hranolky (asijské okýnko). Masterclass Jaromíra Plachého je křížencem prezentace a stand-upu a z celého srdce si přeji, ať tenhle člověk nikdy nepřestane tvořit. Slavnostní vyhlášení vítězů má taky podobu jakési performance, je však jiná, na hranici estrádní zábavy a vnucuje otázku, kde končí recese a začíná sdílený pocit trapnosti. Závěrečná recepce je rovněž na hranici zvládnutelnosti, v tomhle případě kvůli počtu lidí, vydýchanému vzduchu a celkové únavě.

V neděli nebe pláče nad nedostatkem veganského jídla v Třeboni a já mrznu ve Schwarzenberském sálu u Work in Progress prezentace filmu Myši patří do nebe, dumajíc nad neskutečnou trpělivostí animátorů obecně. Prezentace Jakuba Dvorského z Amanity o nejlepších indie hrách roku 2018 ve mně probouzí skrytého gamera, dávám si teda předsevzetí, že si nebudu psát poznámky, abych si jednu z nich náhodou nenainstalovala. Poslední dva bloky krátkých filmů posouvají mozkovou hladinu z přesycenosti do nadměrné stimulace a cestou domů si polozmrzlá a rozespalá zapisuju do sešitu fiktivní světy a pocity. Jako zbitý pes, zato plný dojmů. Příště si vezmu deštník.