Články / Reporty

Achátové bláto a bezmezné excesy (Brutal Assault 2023)

Achátové bláto a bezmezné excesy (Brutal Assault 2023)

waghiss666, Jiří Procházka | Články / Reporty | 11.08.2023

Loni touhle dobou bylo všechno jinak, byť na stejném místě. Zatímco druhý z nás přijel úplně prvně, ten druhý se vrací pravidelně. Už jste mohli poznat, že degradovat festival na dovolenou se nám příčí. Zvlášť když jde o Brutal Assault, stojící, skákající i moshpitující přímo na bojišti. Voják si nemá kdy odpočinout - nabíhá do první linie nebo hraje na skovku v zákopech menších scén stranou davů. Na všechno dojde a všem bude dopřáno.

JIRKA: Chvíli jsem na sebe pyšný, když do Jaroměře přijíždím až po dešti. Opojení mizí, když mi v campu Beherit dochází, že musím stan postavit na blátě. Kdo viděl aspoň začátek ruského filmu Je těžké být bohem (2013), má u mě bod a zároveň si to může docela jasně představit. Po tomhle traumatu se svěřuju do rukou japonských Church of Misery, kapely, která vyhrabala zahozenou rukavici Black Sabbath a obalila ji tématy ze světa masových vrahů. Zpěvák Kazuhiro Asaeda doprovázený bluesově houpavým groovem zkresleným až ke stoner rocku kvílí trochu jako Ozzy a trochu jako oběť Charlese Mansona.

Pak řeším dilema, jestli Crowbar nebo Immolation. “Prostě hardcore, nebo death,” shrnuje kamarád, kterého potkávám po půlce výživného hardcoru v kotli Immolation. V srdci mě hřeje pocit, že jsem dal prostor obojímu, a zároveň se utvrzuju v tom, že si na pěst vytetuju radši s-m-r-t než p-u-n-k. Pokud jsou Crowbar buldozer, tak Immolation neustávající hydraulické kladivo, které v mém nitru budí hlas: “Vítej zpátky, Jiříku! Tvůj Brutal.”

WAGHiSS: Jsem rád, žes mi zprostředkoval to, co hned zkraje nestíhám. Crowbar jsou zákon a leta jizev i šedin jim jenom prospívají, ale když se k nim skrz překopaný areál konečně doplazím blátem, zvoní mi telefon s nabídkou, co odmítnout se trestá. Já vím, že nedržím časovou osu a taky že se opakuju, ale: každá příležitost pokecat si s Jacobem Bannonem je svátek. Jako předzvěst toho, co se chystá večer. Měl bych si dávat bacha s přeháněním, že lepší koncert už přece uhrát nezvládnou. Ale čím jsou pánové starší… V kolika letech je vlastně potřeba pověsit HC na hřebík?

JIRKA: Počet hardcorových legend v letošním lineupu napovídá, že ta hranice bude vysoko. Ano, za mě radši death, to ale neznamená, že bych měl hardcore ignorovat, obzvlášť když ho tvoří dobrá třetina programu. Nedokážu odolat atmosférické znělce z filmu Hodný, zlý a ošklivý a zůstávám na většinu setu napumpovaných Agnostic Front. Konečně mám tu čest. Miretův zpěv je konstantní svalový flex nebo odpal Rafaela Nadala. “Eh!”

WAGHiSS: Zrovna před pár dny jsem se o NYHC legendách bavil s Eugenem Robinsonem (Oxbow). Patří jim respekt, ale sedl na ně prach. Byl bych mnohem radši, kdyby už Miret držel hubu, jeho vokál mě strašně sere (promiňte), a zakončovat sety coverem hitovky z kategorie “každá bába ví” bych zakázal pod pokutou. Každoročně zkouším fotříky z festivalové výpravy, kdy jim prodám zajíce v pytli, jestli se nachytají. Letos se povedl vyložený majstrštyk: po pár tónech Beartooth risknou malinkou KAL stage a posilnění slavnou absintovou limoškou pokoušejí vlastní hranice. Chci Pnutí možná měli protekci a je to dobře: každá možnost koukat se na Adama Ernesta je svátek! Na prknech, s mikrofonem, nebo v televizi, jeho poetika a charisma tuhle srandu prodá. No nic, je čas po teleportu do klubu Buben ochutnat velkolepost žánru na největším podiu. Taky ses zatoulal?

JIRKA: To si piš! Mizím před Octagon stage, kterou se právě chystá dobýt ortodoxně pojatý norský black metal. A je vidět, že je po něm hlad! Na vystoupení Morka dorazil určitě každý, kdo má doma triko Mayhem. A nejmenší open-air koncertní prostor festivalu se nafoukl k prasknutí. Potvrzuju, že i na prostoru omezeném velikostí vašich glád je možné vychutnat si přírodu, živly a emoce se špetkou patosu, kterými je tenhle žánr prosycen.

WAGHiSS: Všeho dostaneme dosyta hned první den. Maryčky seškrt festivalové soupisky velel, že Heaven Shall Burn. Já zase zapomněl, o co jim jde, a zhaslá světla, co by za necelou hodinu sežraly měsíční energetický rozpočet Moravskoslezského kraje, mě znervóznily. Jakmile mlčky nastoupil frontman Marcus, dav se mu rozestoupil jako Ježíšovi a vypukl teroristický útok na sítnice ve vší parádě. Riffy, lámačky, sypačky, guitarmonies, plameny, blesky, hrome?! U sousedů sakra vědí, jak naložit předpis. Každoročně se mi Meshuggah vyhýbají, přestože mám v telefonu appku teleport a nosím výhradně sedmimílové tenisky, letos to Tomas Haake stvrdil jedním stisknutím ruky, jako bychom se znali leta. Jeho nekompromisní bubenický diktát udělal z kdysi experimentálního thrashe zakladatele žánru, co frčí dodnes, a dneska se budou počítat doby v parytmech kolosálních písniček. Cítit ze stroje duši, tep a lásku? Jakkoliv to zní bizarně, tady mi docvaklo.

JIRKA: Musím říct, že Meshuggah pro mě byli taky hodně zajímavou zkušeností. Kdybych to měl k něčemu přirovnat, tak k Humanity’s Last Breath, které jsme si tady pochvalovali minule, jen bez atmosférického ambientu a s větším důrazem na zvukové a rytmické experimenty. Na první setkání jsem to nedokázal vždycky uchopit, ale rozhodně to zažehlo můj zájem do budoucna. Moc rád jsem je tu viděl.

WAGHiSS: Vždycky mě fascinovalo, kolik koncertů klidně v rámci totožného turné vydržím opakovaně, a vždycky mě sejmou. A naopak. Pár jich pamatuju. Vzpomínám, jak mi na prvním pražském koncertu While She Sleeps bylo za ně stydno. Pak vyšla debutová deska a živáky doteď potvrzují, proč jsou v žánru kinder-core miláčci davů. A ne, nejen proto, že frontman Loz si každého posluchače omotá kolem prstu.

Náznaky nelhaly, schylovalo se k předčasnému vrcholu. Vezmu to bez okecávaček: přestože Converge už dávno načali čtvrtou dekádu fungování, každý z nich má na stará, mnohokrát operovaná kolena energie na rozdávání. Stalo se nemožné - zase překonali sebe samé. Nepamatuju si natřískanější setlist. Bál jsem se při zajiskření kabeláže na pódiu, pochcával se smíchy, když se na výpitek Tomáš, kytarista slovenských hovádek Fyasco, pokoušel pozlobit sekuriťáky hrou na schovku a moshpit srovnat se zemí hrou na domino. A utřel slzu, když bylo po všem. Odteď už definitivně jedině KA-PE-LA! Jasné?

JIRKA: Na závěr žánrově pestrého dne přichází ještě jeden bonbónek! Instrumentálně progrockoví Russian Circles, které jsem viděl rovněž poprvé a hned z druhé řady. Kromě toho, že jsem tak přímo viděl pod ruce kytarového génia Mikea Sullivana, který předváděl nádherné tappingové kreace, jsem taky trnul, že pod tlakem bicích a basy ztratím kontrolu nad svými křečovitě zamčenými svěrači. Psychedelický zážitek kombinující meditativní epické melodie a tvrdší nabuzené sypačky tak doporučuju vychutnávat naprázdno.

WAGHiSS: No to je gól, kompliment, za který by i Kozub děkoval. Přiznám se, že tenhle několikerý set našich miláčků mi přišel nejzběsilejší, nejbrutálnější (cha!), nejvíc urvaný z řetězu. Slupli jsme je jak malinu. Mládek samozřejmě proběhnul. Sice mi letos zaspala disciplína a stydím se za pozdní start festivalu, s jistou nadsázkou by mi první den klidně stačil. Zítra se polepším a stihnu se nechat seřvat Crow Lotus během otevíracího setu mlátičky Capra. Na cos’ nemohl dospat první noc pod stanem?

DEN POTÉ

JIRKA: První noc je za mnou a ze spacáku lezu, až když mi bleskne hlavou, že se dneska znovu setkám s Belphegor. A to ještě ani netuším, že mě čeká ještě něco lepšího!

Po nečekaně příjemných Wolfheart - ohledně melodic věcí bývám ostražitý a Wolfheart se škatulkují jako melodic death - přichází další finská a pro mě zcela neznámá skupina Concrete Winds. Hororově ambientní intro a popis “black / death / grind” mě táhne před Octagon stage, jejíž bezprostřední blízkost press zóně tímto poprvé oceňuji. Načež tříčlenná kapela v obsazení dvou kytar a bicích rozpoutává uvnitř pevnostních stěn naprosté peklo. Hrát tvrdou hudbu na singlových snímačích chce koule a ty se berou od nás všech, co tomu jsou přítomni. Z mladých blonďáčků jde takové zlo, jaké jsem ještě neviděl. Rytmická smršť, rychlé sólování chaotických disharmonií za brutálního nářezu doprovodné kytary a agresivního zpěvu. Jen mi do těch uší nablej! Tady odpočinek nepřichází. Po půl hodině trhání celým tělem v divoce bublajícím kotli padají kytary těch hrdlořezů na zem a za nekončícího vazbení odchází z pódia. Koukám okolo sebe a nechápu, co se to se mnou - metlou, co většinu koncertů nasává zpovzdálí se založenýma rukama - do prdele dělo?!

WAGHiSS: Nikdy nevíš, co tě překvapí. Mezi melodie se schová lámačka krčních obratlů a z bahna vyrýžuješ svítící krystalky. Kecy o slabším lineupu slýchávám každý rok - čeho je moc, toho mají jiní málo. Kolísavý je ale přinejhorším. Zakazuju Botovi nechávat si lámat srdce svými hrdiny z dětství, navíc dneska budu celý den slýchat přeřvávačky, jestli Green, nebo Cavalera? Tohle musí jednou provždy přestat. Bostonským legendám Gang Green to šlape, poctivý punkrock od podlahy, kořeny crossover thrashe ty tam. Jen na frontmana Chrise Dohertyho není hezký pohled, tím hůř, když si pozorovatelé pletou těžkou mrtvici s opicí. Poslední turné? Salutuju, po kapsách lovím čtyřlístek. Bylo nám ctí.

Ptal ses’ mě, co že to hrajou Eyehategod? Zasviněný rokenrol nebo heroinové blues? Brány pekla se otevřou a jeden z předních básníků temnoty Mike IX Williams listuje zkrvaveným deníkem. Brutal Assault, why don’t you call me anymore? Chce to specifický smysl pro humor, nebo má prostě jen všechno u prdele? Takhle špinavé fousy by mi jednou možná slušely. Náser! S rozběhem objímám Michala Jahodu (Black Hole Constellation) a vracíme se o mnoho let nazpátek, kdy Momma Knows Best rozštípávali pódia nejen doma.

Ke všem těm jistotám, které potkávám každoročně, přibude letos další. “Trojitý salto s pěti vruty?!” řvou na mě v nadsázce ze stánku Kafe K4vka, jakmile zazní BOCHTÉ z cizích úst. Jsem na tři hlty kafe pyšný, co po mě zůstane, kdybych dnešní přebíhačky přeci jen nepřežil. Alespoň se oteplilo, je načase dát ve svitu slunce dlouho odkládanou šanci: Biohazard se vrátili v původní sestavě, a i když jsem se jich neprosil, jsem v menšině. Doma si odmítám pustit byť jedinou desku, ale i ve světle včerejších kolegů z NYHC muzea musím smeknout a veřejně slibuju Tomáši Ocáskovi, že se jim už nikdy nebudu vysmívat. Troufnul sis’ nakonec na Sepulturu? A trumfnul někdo vtipnější hláškou Dying Fetus, kteří do zpomalující se sypačky vyzvali dav: “Circle pit! Pee-Wee Herman style!”

JIRKA: Kdepak! Sepultura se mi kryje s Belphegor. To oni byli tím škrtnutím v temnotě, které mě svedlo k obrážení podobných koncertů! Prosinec 2021 ve Futuru společně s Batushkou zůstane nezapomenut. Když tito obdivovatelé klasiky vstupují na pódium za doprovodu vznešeně osudové Sarabande od Georga Friedricha Händela, tečou mi slzy štěstím a hrdě salutuju paroháčem. To, jak Belphegor dokážou kombinovat death a black, patří do učebnic. Dramatický dropdown - pauzička - a tremolo pickingová akcelerace v mollovém kabátě. Zemitý growl frontmana Helmuta Lehnera a blackový scream basáka Serpentha. Btw: věděli jste, že Serpenth je Čech? Přifoukla se vám národní hrdost? Není zač. Musím taky vyzdvihnout práci se světly, které celou rituálně pojatou show posouvají ještě o úroveň výš. Ne že by Lehner ve svém make-upu nevypadal jako přízrak, ale osvětlení ho katapultuje na boha podsvětí.

Je pravda, že se od zmíněného Futura téměř nic nezměnilo, s výjimkou pár songů z posledního alba The Devils (2022), ale ta nesporná kvalita… Je vidět, že tohle představení mají Belphegor dotažené do nejmenšího detailu a že jim sedí bez ohledu na to, jestli ho prezentují v klubu nebo open-air. Tvoje osudovka?

WAGHiSS: Ta nejosudovější rána přišla dávno před odjezdem, a už je to osm let. O rok předtím se Apačka přiznala, že první crowdsurfing zažila během odpoledního setu Converge na jednom z předchozích ročníků. Možná mi festival sešívá nejhlubší ránu? Možná tady terapeuticky utíkám za hlukem před smutkem? Možná je lepší přestat se nechat rozptylovat. Možná mě to doběhne. Možná… Není to pozérství, že nejeden životní koncert hledám stranou, mimo velké stage, hlavní hrací časy a sekci headlinerů na plakátě, ale bránit se a zarputile hledat mezi tisíci hlavami místo pro svoje uši je pičovina.

Zprvu mě sice vykolejí, kolik popíkových momentů sežerou skoro nu-metalové sloky, jenže i ve Švédsku nosí v srpnu sluneční brýle, ne? Hezké, velmi mile hezké. Každé kytarové sólo hřeje u srdce, o to víc když se zdvojí. Takhle to umí snad jenom Skandinávci. I jejich černý háv se ale pod vrstvou dobových synťáků zbarví neonem. Jakmile dohořelo levé pódium po černočerném rituálu Watain, rozblikala se nejmasivnější afterparty napravo a každý jeden brutalista si trsnul s Carpenter Brut. Nikoho to nepřekvapí. Jsme v půlce a přemlsaní, pátek ale schovává nažhavené želízko z Atlanty a něco mi říká, že bez memů se tohle zhudebněné ADHD bude do vět soukat těžko.

Info

Brutal Assault 2023
9.-12. 8. 2023 pevnost Josefov, Jaroměř

foto: Mária Karľaková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Všechno ještě není ztracené (Colours of Ostrava 2024)

Filip Peloušek 25.07.2024

Nejsem na Colours poprvé, ale za sedm let mé absence jsem zapomněl, jak monumentální areál je, a hlavně, kolik lidí se v něm pohybuje.

Nič nie je zdarma (Melt Festival 2024)

Ema Klubisová 24.07.2024

Po Bear Stone sme sa odviezli do Záhrebu, kde sme prespali u kamaráta, snažiac sa pozliepať štyri dni festivalových dojmov do jedného koherentného textu a fotogalérie.

Propíjení barev (Colours 2024): Finále po finále

Dantez, Michal Mikuláš 21.07.2024

Sobota s Jamesem Blakem coby hlavní hvězdou věští, že se letošní konec ročníku bude za poklidnějšího rozjímání...

Propíjení barev (Colours 2024): Pestré harmonie, temné promluvy

Dantez, Michal Mikuláš 20.07.2024

Pátek, středobod festivalu, srovnávání stavů.

Propíjení barev (Colours 2024): Živelnosť v plnom prúde

Dantez, Michal Mikuláš 19.07.2024

Štvrtok sa v poobedňajších hodinách rozbieha do maximálnych rozmerov. Vír festivalu už sťahuje všetko okolo seba.

Propíjení barev (Colours 2024): Dozvuky

Dantez, Michal Mikuláš 18.07.2024

Pozvolné propíjení jasných barev: krotkost hlasitosti kompenzují Morellovy dozvuky.

Hořet bezpečně (Creepy Teepee 2024)

Timon Láska 17.07.2024

Tak intenzivní komunitní vibe jsem na žádném festivalu necítil. Soustřednost a jedinečnost vzájemného porozumění navíc sahá přes různé faktory.

Pohoda (2024) počasí navzdory

Jakub Béreš, Dominik Polívka 16.07.2024

Strach o nejbližší střídá po návratu domů obavy o samotný festival. Pohoda je místem s jedinečnou reputací a bezpečným prostorem pro všechny, kterým není dobře ve vlastní zemi.

Asijský koktejl v Sudetech (Eastern Tunes 2024)

Václav Valtr 16.07.2024

Místní spolek Thonmi chová jaky, provozuje restauraci s exotickou kuchyní, buduje tibetský dům či asijskou poznávací stezku. Decentní festival coby vrchol sezóny.

Transforma 2024: Přijít k sobě

Aneta Martínková 15.07.2024

Dramaturgie, prostor, ve kterém se festival odehrává, světla, ozvučení. Všechny podmínky jsou tu zkonstruované k tomu jít úplně na dřeň.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace