Dojezdní doložka: Tenkrát v Temešváru

Čtete to? Jo? Moc vás nechápu. Možná se jako já teď velmi urputně budíte, protože jste někomu něco slíbili. Třeba.

V tom případě to poslední, co potřebujete, je, aby vám někdo obšírně připomínal, co všechno se dělo minulej večer. A nebo tu nejste a k tomu asi taky máte nějaký důvody. Jste na Lipně, třeba?

Ve vlaku to bylo ještě dobrý. Poslouchal sem Waxahatchee, koukal z okna na krávy, nechával plynout čas. Ale ani tady neuniknete. „Můžu sedět právě za Tebou, Lake Malawi rádi jezdí Leo Expresem,“ čtu před Přerovem a cesta už není, co bývala. Jsem ve střehu. Bude se to hodit. Jako jasně, první den je první den, ale tohle nebylo dobrý. Kde je kurva ten stánek s kalamárama? Možná si ze mě někdo dělal prdel. Možná můj první velkej fesťák neměl bejt Primavera.

Tušil jsem, že to takhle může dopadnout. Budu trapně srovnávat Barcelonu s Ostravou. Ne, není to fér. Já ale přece nepotřebuju, abych každej den viděl deset skvělejch kapel, stačej mi dvě, tři. Alt-J to fakt nejsou. Hezký, řemeslně zvládnutý. Bejt asexuál, klepu se ještě teď. Kapely, co budí největší nadšení, když začnou s coverama… Ehm.

Může mi někdo vysvětlit všechny ty jemný nuance mezi Foster the People a Imagine Draky? Protože fakt trochu tápu. Tohle nemělo bejt Rock for People. Kluci zněj, asi jako kdyby The Offspring (má to vůbec The?, už je to pár let, kdy to kluci sjížděli na škole v přírodě) hráli s autistickým synovcem Eminema. Ne, to není lichotka. Když už čirá demence, tak proč ne rovnou One Direction? Publikum místy vypadalo, že by rozhodně nepohrdlo. Zatím na úrovni přehlídky lidovýho umění v Temešváru.