Články / Reporty

Filmové Hradiště 2019: Hrdinové uhrančiví i zmatení

Filmové Hradiště 2019: Hrdinové uhrančiví i zmatení

Jakub Šíma, Michal Smrčina | Články / Reporty | 28.07.2019

Setkání filmových fanoušků a nadšenců v přátelské atmosféře letně ospalého Uherského Hradiště pod názvem Letní filmová škola se letos koná již po pětačtyřicáté. Pátek, první den akce, patří především příjezdu a aklimatizaci. Účastníci se pomalu sžívají s festivalem, festival s městem a zatímco návštěvníci začínají proudit do kinosálů, místní omladina se snad ještě v hojnějším počtu žene na parket největší místní diskotéky. Obě skupiny na sebe zpočátku nedůvěřivě koukají, aby se následně každý vydal do víru své vlastní zábavy. K symbióze města a LFŠ (genius loci je pro každý festival zásadní) se v dalších reportech ještě vrátíme.

Hned zkraje míříme na film If.... (1968) od jednoho z enfants terribles let šedesátých, Lindsayho Andersona. Nepopiratelné charizma jedné z hlavních postav v podání Malcolma McDowella umocňuje až groteskní prostředí anglického elitního vzdělávacího zařízení. I když - je to stále minulost? Čekáme na to celou stopáž filmu, útok na instituci, doslovně pak až na znepokojivě povědomého ředitele školy, zbraně jen eskalují dusno a střelba z automatických pušek je sladkou tečkou. Anderson je názorově vyhraněný a zároveň současný, jde mu o obecnější téma. Velmi názorně a přitom imaginativně vykresluje obraz britství, řada scén má až kafkovský nádech.

Na If.... a celé andersonovské trilogii (společně s Oh Lucky Man a Britannia Hospital) mám rád nejen McDowelův uhrančivý herecký výkon, ale i bezskrupulózní kritiku představitelů moci a všeho, co Británie s náležitou hrdostí označuje jako páteř společnosti. Instituce, pravidla a jejich představitelé jsou nemilosrdně pranýřováni až parodováni, zatímco vystupují ve svých běžných rolích. To vše snímá kamera Miroslava Ondříčka, kterého si Anderson vyhlédl jako kameramana svých filmů poté, co viděl jeho práci během natáčení Lásek jedné plavovlásky.

Zatímco na pátečních večerních projekcích je možno velkoryse vybírat z volných sedaček v sále, už druhý den ráno jsou první projekce zaplněné takřka do posledního místa. To platí i pro projekci snímku Mé soukromé Idaho, patřící do programového bloku New queer cinema, jenž si klade za cíl předvést poměrně krátké období amerického nezávislého filmu na počátku devadesátých let. Na první dobrou láká už herecké obsazení, kdy dvojici hlavních postav ztvárnil mladý Keanu Reeves a River Phoenix, starší bratr Joaquina Phoenixe, který ve třiadvaceti letech zemřel na předávkování, ale již v nízkém věku platil za velký herecký talent. Jedním dechem je nutné dodat, že jeho ztvárnění narkoleptického prostituta potácejícího se na dně společnosti jeho talent potvrzuje.

fotogalerie z prvních dvou dnů najdete tady a tu

Jedná se o příběh přátel Scotta (Reeves) a Mikea (Phoenix), z nichž Scott prochází obdobím extrémního vzdoru vůči svému otci, jehož představám o dokonalém synovi nedokáže dostát. Za to Mike je vzhledem k dysfunčkním rodinným poměrům a narkolepsii (nepředvídatelné záchvaty hlubokého spánku) vydán napospas svému okolí, aniž by svou situaci mohl jakkoliv změnit. Oba přátelé se vydávají hledat Mikeovu matku, aby přitom prošli řadou takřka psychedelických zkušeností, potkali množství zvláštních figur (obzvlášť Udo Kier se ve své roli vyznamenal) a zažili dobrodružství, které jejich přátelství (zdá se) dokázalo zocelit. Avšak v ten moment Scott realizuje svůj plán naplnit svou úolohu syna z bohaté rodiny, jak plánoval, zavrhuje všechny přátele a známé a ze společného putování se stává jen vzpomínka. Snímek s na svou dobu odvážným zpracováním homosexuální tematiky si po právu drží kultovní status.

Rád bych psal o všech giallo projekcích letošní filmovky, jejich start stanovený na půlnoc však činí toto předsevzetí obtížným. Hned první setkání je nicméně výživné aneb Šest žen pro vraha. Mario Bava zde nemíří mimo svou současnost, jde o brakovou detektivku saturovanou sytými barvami, a samosebou krví. Občasná přiblblost není na škodu, s tou se počítá, dojde i na jemný gore a divák z této “půlnoční delikatesy” odchází adekvátně naladěn. Znal jsem Bavu z úsměvných splatterů situovaných spíše historicky, z drákulovských výjevů, zde se jedná o něco jiného. Autorova filmografie je nicméně obsáhlá a s frekvencí jeden biják ročně se není čemu divit.

Není mnoho nepříjemnějších věcí, než je letní zánět hltanu, který vás vyřadí nejen z konzumace čehokoliv (každé polknutí je zážitek blízký smrti), ale ani toho příliš nenamluvíte. Přesto se vyplatilo přerušit dočasný klid na lůžku a vydat se na sobotní půlnoční perličku Noc, kdy Evelyn vstala z hrobu. V tomto případě je zcela nepodstatně, kdo film natočil nebo kdo v něm hrál, hluboko do paměti se vryje extrémní přehrávání. Logika vyprávění jde zcela stranou, a tak se například nedozvíme, proč postava tety Agáty jezdí celou dobu na vozíčku, když z něj během posledních chvil své existence bez sebemenších obtíží vstane. Vyšetřování její smrti poté korunuje geniální dialog policisty s hlavní postavou, lordem Cunninghamem. Podotýkám, že zbytky jejího těla naleznou v liščí kleci. Lord: “Asi to byla nehoda, tak ráda chodila krmit lišky.” Policista: “Ale jak se dostala do klece, když kolečkové křeslo je před ní?” Lord: “Je to divné.” Policista: “Je to divné.”

K tomu si přidejte závěr, kdy na ploše deseti minut dojde minimálně ke třem zcela zásadním dějovým zvratům, toporné herecké výkony, mnoho obnažených žen bez další psychologizace a absenci byť jediné kladné postavy. Třeskutě zábavný odpad.

Info

Letní filmová škola
26. července - 4. srpna 2019
Uherské Hradiště

foto: Romana Kovácsová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hromadná meditace s Ólafurem Arnaldsem

Adéla Poláková 21.11.2019

Arnalds se vrací s otázkou, zda v České republice vstávají lidi skutečně ve čtyři ráno, jak mu namluvil kolega-violista. Publikum se dá do smíchu.

Blahodárný vliv dlouhé cesty z Hostomic aneb O pomnožných jen slepě (Charli XCX)

Michal Smrčina 18.11.2019

Jestli si mě Charli XCX nemusela stoprocentně získat v rámci poklidného, mondénního poslechu, pak lze tvrdit, že její živá přítomnost je divoká a strhující.

Blues Alive: Oslava svobody

Jiří Vladimír Matýsek 17.11.2019

I v sobotu se držela laťka kvality na vysoké úrovni a nijak se neubíralo ani na obdivuhodné pestrosti, s níž se podařilo letošní program postavit.

„Que me des diez euros!“ aneb bikram jóga v Underdogs’

Cyril Nováček 17.11.2019

Do vůně stále doutnajících santalových tyčinek nastupuje punková diva z Compostely s kuklou na hlavě a hned od začátku pouští jednu vlnu breakcoru a drum and bassu za druhou.

Dav roztopený chladom... (Mayhem)

Lucia Banáková 17.11.2019

Jednorožce, zvratky a poctivý nórsky black metal.

Blues Alive: Neobyčejní a obyčejní

Jiří Vladimír Matýsek 16.11.2019

Blues is life, blues is alive (and well). A taky může nabývat spousty podob.

Hey, How Ya Doin’? (De La Soul)

David Bláha 15.11.2019

De La Soul předváděli veteránsky bezchybný rap poháněný roky prověřenými beaty. Setlist ale nebyl nostalgickým přehráváním debutové desky...

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Jiří Vladimír Matýsek 15.11.2019

Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...