Franz Ferdinand a dobře zmanipulovaný dav

Franz Ferdinand se v Česku neukázali skoro šest let, a Praha si na ně musela počkat dokonce téměř dvanáct. Lístky proto zmizely vmžiku a Forum Karlín, které v době posledního koncertu ještě neexistovalo, praskalo ve švech. Z toho měli radost i předskakující TH!S („kapela, v níž hraje Vojta Kotek“), kteří smíchali skandinávský, australský a český hard rock do kytarového nářezu se silou přesvědčit i odpůrce žánru.

A co se vlastně změnilo od posledního koncertu skotských indie rockerů? Přibyla dvě nová alba, ubyl původní kytarista, který se věnuje rodině, a frontman Alex Capranos odhodil slušňáckou patku a novou ježatou kštici si nechal vypálit peroxidem do svítivého blond odstínu. Vzezření grázlíka pak kompenzuje bílým límečkem a černým sakem.

Úvod koncertu patřil singlu Always Ascending ze stejnojmenného alba, které kapela vydala přesně měsíc před pražským vystoupením, což – jak se ukázalo – nebyla dost dlouhá doba, aby se fanoušci s novým materiálem dostatečně sžili. Většinu nových písní tak brali spíše jako nutnou daň a mnohem víc hladověli po osvědčených hymnách, kterým vévodily Do You Want To a Take Me Out - obě se silným jednoduchým nápěvem a skákavým rytmem. Nejsilnější momenty pak přinesla ještě The Dark of the Matinée s nejtvrdším kytarovým riffem z dílny Franz Ferdinand a procítěná Walk Away. Bylo by ale nefér nezmínit ještě dvě nové skladby: Paper Cages, která je jako stvořená pro živé hraní, vytáhla z tradičně dobře nazvučeného prostoru maximum a především The Academy Awards, která odteď bude patřit mezi nejlepší balady z diskografie kapely nejenom díky geniálnímu verši „Yeah, the Academy Award for good times goes to you“.

fotogalerie z koncertu tady

Nepřehlédnutelné vizuální show dominovala širokoúhlá obrazovka – ze začátku zrnící v RGB spektru, později tvořící různorodé psychedelické projekce. Pruhy narušené fotky běžící přes sebe, černobílé obrazce, nepatřičně působící cirkusový nápis Franz Ferdinand, a především různě deformované koláže ze všech pódiových kamer. V některých zdlouhavých částech, jako když Capranos nutil publikum donekonečna odpovídat na otázku „Do you feel the love tonight?“, se bylo aspoň na co dívat.

Během čtyř přídavků se pak opět projevil propastný rozdíl v reakci publika na osvědčené pecky a nové písně – a byla cítit nespokojenost s jejich výběrem. Až při poslední This Fire publikum opět znatelně ožilo a vrátilo kapele energii, kterou nejen skrze teatrální pohyby frontmana produkovala. Dobře zmanipulovaný dav projevoval sílu spíš svým počtem než oddaností.