Sám a nevědět nic (Karaoke Blues)

Každý den je pro Holappu (Jussi Vatanen) jen rutina. Jít do té stejné bezvýznamné práce, dát si pár loků alkoholu, večer zpátky domů a usnout. Podobný osud má i Ansa (Alma Pöysti), pouze místo popíjení musí v supermarketu, kde pracuje, snášet nepříjemné vtíravé pohledy. Dva podobné životy, běžící na setrvačnost. Nic zajímavého, nic, pro co se nadchnout. Jen dokud se tyhle dva na první pohled nezajímavé příběhy nespojí. Stačí náhoda a pár vzájemných pohledů v zapadlém karaoke baru.

Devízou Akiho Kaurismäkiho jsou odjakživa ponurá skličující nálada, alkoholik v hlavní roli, hudba 50. let a kratší stopáž. To všechno tahle finská romantická komedie splňuje. Často je mylně avizovaná hlavní zápletka v podobě hledání ztraceného telefonního čísla a hledání toho druhého, ale při necelé hodině a půl je to jen jedna z několika nešťastných událostí, která hlavní dvojici potká. Více sledujeme lehce komické a toporné počínání si dvou osamělých zničených lidí středního věku.

Nejen kvůli nezkušenosti, ostýchavosti a přirozenosti postav je snadné se do nich empaticky vcítit. Komu se taky nestalo, že při poznávání druhých nevěděl, co říct nebo co dělat v situacích, jako je rande v kině, rozloučení nebo první vzájemná návštěva? To podporuje suchý humor, trapné momenty ticha a grimasy ve tvářích, které často říkají víc než slova, kterých je v konverzacích poskrovnu. Dialogy často nikam nevedou, jsou až absurdní, ale přitom srozumitelné. Karaoke Blues je výbornou ukázkou, toho, jaké je náročné vyjít z depresivních stavů i ze dna flašky, pustit do svého života ostatní a nebát se jim otevřít.

Karaoke Blues pracuje s prvky nečekaných, ale realistických náhod ne nepodobných například těm z Kunderových románů, kombinovaných s bezútěšnou atmosférou samoty. Silný je retro nádech, i když se děj odehrává v současnosti, postavy se pohybují v osmdesátkových interiérech malých bytů, poloprázdných klubů a zakouřených pajzlů, kde se scházejí party přátel, lidi hledající společnost nebo jen možnost zapomenout. Napomáhá tomu zrnitý obraz snímaný na 35 mm materiál, na němž působivě vyniká světlo lamp na temných ulicích nebo zářících neonů před biografem.

Kaurismäki vytvořil nadčasový snímek o opuštění a strachu ze sblížení, ale s notnou dávkou humoru a romantiky, což v dnešní odměřené době působí silným dojmem. Stejně jako poselství, že stojí za to absolvovat bloudění životem kvůli několika šťastným momentům.