Track týdne: Seaven Teares – Headless Statue

Jak dlouho jim to ještě bude vycházet? Newyorské alternativní scény jsou v centru dění dlouhá desetiletí, ale rostoucí nájmy a gentrifikace v posledních letech jejich existenci dost komplikují a covid-19 hrozí některé profesionály a poloprofesionály prakticky zlikvidovat. Třeba saxofonistka Lea Bertucci musela zrušit evropské turné, prakticky bez peněz se vrátit do USA a řešit, že svůj byt na dobu tour pronajala. Jak to souvisí se Seaven Teares? Jejich zpěvačka Amirtha Kidambi má s Bertucci improvizační projekt a další člen Robbie Lee jí hostoval na albu – jsou součástí stejného ekosystému, kde hraje každý s každým: dnes jazz, zítra pop, pozítří volnou improvizaci nebo metal nebo klasiku v sáčku. Síla ekosystému spočívá v neustálém kontaktu různých osobností a propojování různých přístupů.

Seaven Teares jsou modelový případ. Kidambi pravidelně spolupracuje se skvělou kytaristkou Mary Halvorson, Lee se angažuje ve staré hudbě a kromě toho se technicky podílí třeba na deskách Jozefa van Wissema, perkusista Russel Greenberg se ukázal v Praze s vážnohudebním tělesem Yarn/Wire, ale má nahrávku i s Tobym Driverem z Kayo Dot. A vedoucí projektu Charlie Looker zakládal experimentální uskupení Zs a jeho pozdější projekt Extra Life má v jistých zákoutích math rocku kultovní status.

Po konci Extra Life jako by se Lookerova tvorba rozštěpila. Pro temnotu a psychózy vznikli Psalm Zero, pro lyričtější tvorbu s vlivem středověké hudby Seaven Teares. Ti se ale po povedeném debutu Power Ballads (2013) na dlouhou dobu odmlčeli. Když jsem Lookera před třemi lety hostil v Praze, sliboval, že další nahrávka bude co nevidět, a na sólovém koncertě – jednom z nejkrásnějších, co jsem viděl – dvojici nových písniček skutečně zahrál. Až teď ale reálně vychází EP Older Than Love, ze kterého Seaven Teares prezentují skladbu Headless Statue.

Je zajímavé porovnat sólovou verzi s kapelním aranžmá. Akustické provedení ve vší průzračnosti strohé kytary a Lookerova specifického hlasu představuje neředěnou dávku emocí, ze které trne. Verze Seaven Teares je logicky hutnější, ale také méně jednoznačná. Kontrapunktem k fantastickým vokálním harmoniím a perkusím jak z gotické krčmy jsou elektrické kytary a přiznaně umělé klávesy, což dává středověké atmosféře postmoderní distanc a předchází patosu, do kterého Seaven Teares občas zabředali. Návrat po sedmi letech je v tomhle případě více než uspokojivý.