Články / Reporty

Intimní krasosmutnění Tindersticks

Intimní krasosmutnění Tindersticks

Akana | Články / Reporty | 14.03.2016

České publikum na Tindersticks za těch šest let od poslední návštěvy nezapomnělo. Reakce na písně z obou alb, která od té doby skupina vydala (nepočítám bilanční Across Six Leap Years), svědčí o tom, že její počínání stále bedlivě sleduje, a novinky, které tvořily většinu v Arše odehraného setlistu, už přijalo za své. Aktuální album The Waiting Room poskytlo ve dvou ucelených blocích celému vystoupení osu, na níž se nabalovaly skladby z předchozích, většinou ale stále zánovních desek. Jen výjimečně zabrousili Tindersticks i do staršího repertoáru z dob před zásadní pauzou v polovině minulé dekády, po níž zbylý trojlístek zakladatelů (Staples, Boulter, Fraser) posílili bubeník Earl Harvin a baskytarista Dan McKinna. O ty nejsilnější momenty vystoupení se ale postaraly právě některé z nejčerstvějších songů.

Pódium zahřívala Britům Miss Kenichi z Berlína, sympatická písničkářka s kytarou a příjemným, i když docela zaměnitelným hlasem, kterou decentním perkusivním a klávesovým „soundscapem“ doprovodil Earl Harvin. Její rozvláčné, ovšem nikoli nudné písně snadno navodily příslušnou „nokturnální“ atmosféru, takže Tindersticks mohli posléze vstoupit na dobře prokypřenou půdu.

Jejich zasmušilá melancholie na domácí publikum vždycky zabírala a zabírá stále. Intimní krasosmutnění s pečlivým dohledem nad každým aranžérským detailem ale nijak nevylučuje členitost emocionální křivky, po níž se hudba ubírá. Od křehkých, hranic ticha se dotýkajících pasáží po intenzivní citové vývěry vyvolávající mrazení v zádech. A není k tomu ani potřeba dechových nebo smyčcových akcentů, příznačných pro studiové nahrávky. Za spolehlivého, soustředěného a nesmírně citlivého doprovodu kláves nebo vibrafonu Davida Boultera, zdobné, flexibilní kytary Neila Frasera a rytmiky Harvin-McKinna dokázal všechny duševní bouře i tišiny obsáhnout zpěvák a kytarista Stuart A. Staples. Jeho s manýrou hraničící chvějivý baryton je odjakživa nejnápadnějším poznávacím znamením Tindersticks, živý kontakt ale odhaluje, že s ním Staples umí bravurně zacházet i po technické stránce.

Jakkoli mohu mít k albu The Waiting Room drobné výhrady jako k celku, faktem je, že jeho jednotliví zástupci ten večer válcovali své starší bratříčky. Po stylovém intru Follow Me reprodukovaném za nepřítomnosti kapely a první řádné skladbě Second Chance Man přišel první vrchol při gradující Were We Once Lovers? Následoval průlet starším repertoárem, včetně opravdu pamětnických Sleepy Song a She's Gone z druhého alba a coveru Johnny Guitar od Peggy Lee. Když zhruba v polovině základního setu přišel čas na okamžitě aplaudovanou perlu Hey Lucinda, chvíli jsem čekal, že by part Lhasy de Sela mohla převzít švarná předskokanka. Nakonec ji odzpíval Staples sám a na kráse neztratila vůbec nic. Highlight číslo dvě.

Komorní novinková série pak pokračovala ve stejném pořadí jako na albu, takže po recitované How He Entered, The Waiting Room s McKinnou za klávesami a krátké instrumentálce Planting Holes musela kapela logicky dospět k ozdobě letošní desky, mučivému lamentu We Are Dreamers! Strhující z nahrávky, dvojnásob přímo z pódia. Tentokrát jsem si na doprovodný zpěv Jehnny Beth v originální verzi ani nevzpomněl. Rozklíženými kytarovými ataky drásajícími refrén se Staples vybičoval až k sebetrýznivému vytržení. Zoufalství i očistná katarze, kulminační bod koncertu. Ne že by jeho zbytek jel ze setrvačnosti, jen se odvíjel v méně drásavých polohách. Finále hlavní části obstarala vřele přijatá trojice písní z předchozí řadovky The Something Rain (opět v pořadí kopírujícím desku) a přídavek pak nabídl ještě starší skladby včetně nečekané Sometimes It Hurts (původně rovněž duet se zesnulou písničkářkou Lhasou) a nádherné Factory Girls na samotný závěr.

Tindersticks opět potvrdili svou výlučnost i aktuálnost. Pořád stojí mimo trendy a scény, nezhlížejí se v minulosti a jejich tvůrčí nadšení neopadá. To, spolu se spokojenými úsměvy na tvářích muzikantů mizejících v zákulisí, může být příslibem, že se neloučili na dlouho.

Info

Tindersticks (uk) + Miss Kenichi (de)
10. 3. 2016 Divadlo Archa, Praha

foto © žakelýna

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Magické harmonie (Hackedepicciotto)

Jakub Koumar 17.02.2020

Uspořádat dobrý koncert je tak trochu alchymie, při níž se vždy musíte na něco spolehnout. Na co se spolehnul tenhle večer v Kaštanu?

Pomalý rozjezd, silný závěr – The Legendary Pink Dots

Vojtěch Podjukl 16.02.2020

V úvodu setu kazil dojem příliš hlasitý beat, basů mohlo být taky méně. Rozpačitě působily i prostoje mezi písněmi. Co bylo pak?

Žánrový cross mejdan s Indies Scope

Adéla Poláková 16.02.2020

Očekávaně dobře obstojí i DVA, které lze taky vidět po delší odmlce. Jejich světový hravý pop dokreslují animace Markéty Lisé... Oslava v Sonu byla opulentní.

Kytarovky vládnou všem aneb New Czech Indie Night

Maria Pyatkina 16.02.2020

„Grime vládne všem,“ tvrdíme v aktuálním Full Moonu, což možná platí pro Velkou Británii, ale v Česku vládnou kytarovky.

Všichni jednou umřeme (Hrubá hudba)

Adéla Poláková 13.02.2020

Beznadějně vyprodaný Kabinet Múz se pomalu plní. Zastoupeny jsou všechny věkové kategorie a ti starší si suverénně berou židle do předních řad.

Bizarní burleska (Lindemann)

Jiří Vladimír Matýsek 12.02.2020

Do Prahy přijel frontman Rammstein Till Lindemann se svým úchylným cirkusem. Bylo to málo, nebo dost?

Na kolech blackmetalových kolotočářů (Abbath)

Kremace 10.02.2020

Abbath pokračuje v odvykačce a šíří povědomí o poslední desce Outstrider a šestnáctá zastávka na evropské tour byla bez známek vysílení.

Nejen pro krajany - Altın Gün

Akana 09.02.2020

Nizozemsko-turecký sextet Altın Gün zaplnil Akropoli takříkajíc až po bidýlko především zásluhou místní turecké komunity.

Když rozbijete Teepee u oceánu

Sabina Coufalová 06.02.2020

Teepee přeskočili škatulku dream popu či romantického indie, kdy stavěli především na něžném vokálu, dvou kytarách a pár efektech.

Pohyb a život na CTM 2020

Andrea Bodnárová 03.02.2020

Aby se návštěvníci nenechali příliš unést optimismem a nezapomněli na blížící se zkázu společnosti a pohlcení technologiemi, je tady Deathprod v Betonhalle.