Články / Reporty

Intimní krasosmutnění Tindersticks

Intimní krasosmutnění Tindersticks

Akana | Články / Reporty | 14.03.2016

České publikum na Tindersticks za těch šest let od poslední návštěvy nezapomnělo. Reakce na písně z obou alb, která od té doby skupina vydala (nepočítám bilanční Across Six Leap Years), svědčí o tom, že její počínání stále bedlivě sleduje, a novinky, které tvořily většinu v Arše odehraného setlistu, už přijalo za své. Aktuální album The Waiting Room poskytlo ve dvou ucelených blocích celému vystoupení osu, na níž se nabalovaly skladby z předchozích, většinou ale stále zánovních desek. Jen výjimečně zabrousili Tindersticks i do staršího repertoáru z dob před zásadní pauzou v polovině minulé dekády, po níž zbylý trojlístek zakladatelů (Staples, Boulter, Fraser) posílili bubeník Earl Harvin a baskytarista Dan McKinna. O ty nejsilnější momenty vystoupení se ale postaraly právě některé z nejčerstvějších songů.

Pódium zahřívala Britům Miss Kenichi z Berlína, sympatická písničkářka s kytarou a příjemným, i když docela zaměnitelným hlasem, kterou decentním perkusivním a klávesovým „soundscapem“ doprovodil Earl Harvin. Její rozvláčné, ovšem nikoli nudné písně snadno navodily příslušnou „nokturnální“ atmosféru, takže Tindersticks mohli posléze vstoupit na dobře prokypřenou půdu.

Jejich zasmušilá melancholie na domácí publikum vždycky zabírala a zabírá stále. Intimní krasosmutnění s pečlivým dohledem nad každým aranžérským detailem ale nijak nevylučuje členitost emocionální křivky, po níž se hudba ubírá. Od křehkých, hranic ticha se dotýkajících pasáží po intenzivní citové vývěry vyvolávající mrazení v zádech. A není k tomu ani potřeba dechových nebo smyčcových akcentů, příznačných pro studiové nahrávky. Za spolehlivého, soustředěného a nesmírně citlivého doprovodu kláves nebo vibrafonu Davida Boultera, zdobné, flexibilní kytary Neila Frasera a rytmiky Harvin-McKinna dokázal všechny duševní bouře i tišiny obsáhnout zpěvák a kytarista Stuart A. Staples. Jeho s manýrou hraničící chvějivý baryton je odjakživa nejnápadnějším poznávacím znamením Tindersticks, živý kontakt ale odhaluje, že s ním Staples umí bravurně zacházet i po technické stránce.

Jakkoli mohu mít k albu The Waiting Room drobné výhrady jako k celku, faktem je, že jeho jednotliví zástupci ten večer válcovali své starší bratříčky. Po stylovém intru Follow Me reprodukovaném za nepřítomnosti kapely a první řádné skladbě Second Chance Man přišel první vrchol při gradující Were We Once Lovers? Následoval průlet starším repertoárem, včetně opravdu pamětnických Sleepy Song a She's Gone z druhého alba a coveru Johnny Guitar od Peggy Lee. Když zhruba v polovině základního setu přišel čas na okamžitě aplaudovanou perlu Hey Lucinda, chvíli jsem čekal, že by part Lhasy de Sela mohla převzít švarná předskokanka. Nakonec ji odzpíval Staples sám a na kráse neztratila vůbec nic. Highlight číslo dvě.

Komorní novinková série pak pokračovala ve stejném pořadí jako na albu, takže po recitované How He Entered, The Waiting Room s McKinnou za klávesami a krátké instrumentálce Planting Holes musela kapela logicky dospět k ozdobě letošní desky, mučivému lamentu We Are Dreamers! Strhující z nahrávky, dvojnásob přímo z pódia. Tentokrát jsem si na doprovodný zpěv Jehnny Beth v originální verzi ani nevzpomněl. Rozklíženými kytarovými ataky drásajícími refrén se Staples vybičoval až k sebetrýznivému vytržení. Zoufalství i očistná katarze, kulminační bod koncertu. Ne že by jeho zbytek jel ze setrvačnosti, jen se odvíjel v méně drásavých polohách. Finále hlavní části obstarala vřele přijatá trojice písní z předchozí řadovky The Something Rain (opět v pořadí kopírujícím desku) a přídavek pak nabídl ještě starší skladby včetně nečekané Sometimes It Hurts (původně rovněž duet se zesnulou písničkářkou Lhasou) a nádherné Factory Girls na samotný závěr.

Tindersticks opět potvrdili svou výlučnost i aktuálnost. Pořád stojí mimo trendy a scény, nezhlížejí se v minulosti a jejich tvůrčí nadšení neopadá. To, spolu se spokojenými úsměvy na tvářích muzikantů mizejících v zákulisí, může být příslibem, že se neloučili na dlouho.

Info

Tindersticks (uk) + Miss Kenichi (de)
10. 3. 2016 Divadlo Archa, Praha

foto © žakelýna

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

V kuchyni pod stolem, v atomovém krytu Simony Blahutové

prof. Neutrino 07.07.2020

Průvodcem výstavy je figurka legendární multifunkční hračky - Igráčka, jež neodmyslitelně patřila k povinné výbavě socialistické mládeže.

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.