Michal Pařízek | Články / Sloupky/Blogy | 20.04.2020
„Čerstvý koriandr? V neděli ve Vrchlabí? Jako vážně?“ Nenapadlo mě, kolik starostí některým z vás přidělá pozdní zveřejnění receptu na neděli. Doufám, že se Jiří a třeba někteří další k včerejšímu receptu dostanete, až budete mít voňavý svazek čerstvého koriandru po ruce. A že to bude brzy. Rád bych poděkoval za všechny vaše reakce na Šejkr na doma, kterých je překvapivě hodně. Dělá mi to samozřejmě radost a co si budeme povídat, kdybyste to nečetli a nepsali, už možná dávno nepíšu.
V posledních dnech jsem se hned s několika lidmi bavil o zavřených hranicích, o tom, jak mi to vadí. Respektive takhle – to, že člověk nemůže jet, je věc, se kterou se dnes moc dělat nedá, to je jasné. Třeba proto, že valná většina států má ty hranice zavřené také, byť jen směrem dovnitř. Ale pocit, že i kdyby nás nakrásně do nějakého jiného státu pustili, stejně republiku opustit nemůžeme, to je úplně něco jiného. Uznávám, že rozdíl je spíše filozofický než praktický, stejně jako že jde o nechtěný revival dávných pocitů, ale upřímně řečeno mi to vadí stále víc. Stejně jako to, že je to spoustě lidem jedno. Rozdílná vyjádření politiků a dalších členů krizového štábu v tomto duchu samozřejmě nepomáhají – přihřívání marketingové polívky neustává, jako by měl být vítězem ten, kdo první pustí rodinky do Chorvatska. „Čeho všeho bychom se vzdali výměnou za jistotu ‚nenákazy‘?“ píše ve skvělém textu v aktuálním Respektu šéfredaktor Erik Tabery a mluví mi z duše. Nikdo nezpochybňuje nebezpečnost viru, ale nemusíme hned se vším souhlasit. Nechat si všechno líbit. V souvislosti s koronavirem se mluví o dopadech zdravotních, finančních i společenských, ale toho, že se z nás stane jakési stádo separovaných ovcí, poslušně a dobrovolně uzavřených v bezpečné ohradě, mě děsí. Nemůžeme si podat ruku ani se obejmout – chráníme se, v pořádku. Jak daleko je chvíle, kdy obrannou potřebu vystřídá nechuť?
O víkendu mi udělala radost náramně vyvedená virtuální prohlídka retrospektivní výstavy Bedřicha Dlouhého v Galerii Hlavního města Prahy, kterou jsem bohužel nestihl, a tak jsem jejími sály brouzdal alespoň z bezpečí strašnického paneláku. Tenhle katalog musím mít. V záplavě domácích streamovaných debat a přenosů možná trochu zapadla aktivita Tima Burgesse (The Charlatans), který se už nějakou dobu věnuje (místo proma vlastního nového alba) společnému poslechu jím vybraných desek, které pak na Twitteru spolu s dalšími fanoušky komentuje. Pravidelně aktualizovaný program najdete zde, dnes přijde na řadu, kromě povedené desky Before Today od Ariela Pinka, také Rum, Sodomy & The Lash, naprostá klasika The Pogues. Snad ten vinyl doma najdu.
ilustrace © Bedřich Dlouhý
Michal Pařízek 03.05.2024
Festivaly, svátky, narozeniny. Jako by toho nebylo málo samo o sobě a teď se k tomu přidalo i mistrovství světa ve snookeru...
redakce 29.04.2024
Odjíždíme dojatí a tento rok i trochu hladoví, ale rozhodně ne po zážitcích, těch máme plné kapsy.
Michal Pařízek 19.04.2024
Tohle je Šejkr Sharpe edition, ne snad tedy úplně komplet, ale vlastně nakonec ano. V pořadu zazní hned několik ukázek z programu plus jedna motivační na závěr směřuje taky na…
Michal Pařízek 05.04.2024
O Liv.e více v dubnovém Full Moonu, ten text vůbec nebyl v plánu, ale prostě musel ven. Ona sama říká, že když nahrávala loňské album Girl in the Half Pearl,…
Zuzana Valešová 30.03.2024
Zatiaľčo minulý rok pôsobila Žižkovská noc ako taký “kočkopes”, tento rok nastúpila v plnej sile s jasnou správou, myšlienkou a víziou mne viac než sympatickou.
Michal Pařízek 22.03.2024
„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.
Ondra Helar 19.03.2024
Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.
Michal Pařízek 08.03.2024
Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.
Michal Pařízek 23.02.2024
„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.
Andraž Kajzer 13.02.2024
Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.