Články / Reporty

Uvnitř ingotu (Swans)

Uvnitř ingotu (Swans)

Akana | Články / Reporty | 21.10.2016

Extrémní sporty mi nic neříkají, s extrémní hudbou jsem na tom o něco lépe. A kde jinde otestovat své posluchačské hranice než při živé produkci experimentálně hlukařských císařů Swans? Jejich monumentální nahrávky z posledních let, včetně aktuální The Glowing Man, rozhodně nejsou pro slabší nátury, ale teprve na koncertech, o nichž se mezi zasvěcenými mluví s téměř posvátnou úctou, se dostaví ten skutečný dotek absolutna.

Ano, je to nahlas, určitě jde o podstatný prvek celého obřadu. Špunty do uší nejsou hanbou, i když může stačit i žvýkačka, jak ostatně předvádějí sami hudebníci. Ale nejde zdaleka jen o decibely. Samotná struktura vystoupení má své zákonitosti přispívající k neopakovatelnému zážitku. Michael Gira a spol. tvarují zvuk a rytmus jako rozžhavený kov podle rafinované matrice vycházející z vědomí i podvědomí zároveň. Takové racionální venčení iracionálních běsů. V těch vypjatých pasážích, při nichž vibruje celé tělo, si připadáte jako zalití do ingotu, do kterého buší obří kladivo nebo se zařezává diamantová pila. Čekáte na úlevné povolení stisku, jenže po opadnutí nejdrtivějších akustických vln stále zůstáváte v sevření dronovaného napětí, takže další hlukový orkán je naopak tím kýženým katarzním vysvobozením. A tak pořád dokola, ale nikdy stejně.

K tak výjimečnému seskupení není jednoduché vybrat předskokana, který by s jeho východisky souzněl a nebyl jen druhořadou kopií. Swans se to na aktuálním turné zdařilo na výbornou. Nadějná švédská hudebnice Anna von Hausswolff rovněž pracuje se strukturovaným hlukem a delšími plochami, ale na přece jen písničkovější bázi než současní Swans a s příměsí chladné vznešenosti dark wave. Není ale třeba uchylovat se ke klišé o zjemňujícím ženském elementu. Noiseové úseky byly v jejím setu stejně nekompromisní, drásavé a divoce rituální. Celé to korunuje Annin zpěv, stejně uhrančivý ve ztišené a capella pasáži i v apokalyptických crescendech. Takhle si představuju oboustranně prospěšnou symbiózu supportu a hlavní kapely.

Se Swans se ovšem osazenstvo Divadla Archa posunulo do jiného patra. A ač se už při úvodní novinkové skladbě The Knot zdálo, že výš to snad ani nejde hnát, ještě několikrát se přistavovalo. V masivní hudební budově, jejíž růst Michael Gira dirigoval pohyby rukou, kytarovými výpady i šamanským zpěvem, pak i čas ubíhal jiným tempem. Šestičlenná kapela by se podle dynamičnosti pohybů dala rozdělit na dvě sekce: akčnější (Gira, Chris Pravdica s baskytarou a Phil Puleo na bicí) a statičtější (sedící steelkytarista Christoph Hahn a klávesista Paul Wallfisch zaskakující za Thora Harrise, plus vzezřením prvorepublikového profesora disponující Norman Westberg na kytaru). Zástupci obou ale tvoří na stejnou centrálu napojený stavbařský tým. Nešetří se na materiálu ani na pracovním nasazení, nic se neuspěchá, každá cihla je zasazená s maximální důkladností. Dvě a půl hodiny a šest skladeb, jejichž finální délka se jen těžko odhaduje. Vedle dvou novinek (The Knot, The Man Who Refused to Be Unhappy) a jednoho ohlédnutí za albem To Be Kind (Screen Shot) tvořila základ vystoupení letošní deska. Rozsáhlá dvojice Cloud of Forgetting a Cloud of Unknowing a především ultimátní závěr v podobě titulní The Glowing Man, která dovedla koncert až k hranicím představivosti i fyzické výdrže.

Po odchodu ze sálu chvíli trvá, než sluch i mozek přeladí na běžnou realitu. Swans si svůj mýtický status plně zaslouží. Není tajemstvím, že v současné podobě jde o jejich derniéru, k níž dotáhli svůj neuvěřitelný comeback započatý před sedmi lety. A zdrcující set, který předvedli v Arše, skutečně působil jako bod, za který už se dá jen těžko zajít. Bude ale jistě jen otázkou času, kdy se Michael Gira vydá hledat zase jiný, věčně nedohledný „vanishing point“.

Info

Swans (usa) + Anna von Hausswolff (se)
19.10.2016, Divadlo Archa, Praha

foto © Adam Hencze

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Výlet k hraniciam hluku. A trochu ďalej. (Hluková mystéria 2021)

Lucia Banáková 22.09.2021

Občas sa mi zdá, že všetko v Ostrave je zvláštne vyvážené ako napríklad tá tvrdá práca divokou zábavou...

Na maximum (Mighty Oaks)

Anna Kubínová 11.09.2021

Zatímco sérií prvních skladeb si tak trochu testují atmosféru a starají se především o to, aby se koncert rozběhl, postupně se uvolní.

Duchovní obroda barokem a jazzem (Svatováclavský hudební festival 2021)

Veronika Mrázková 09.09.2021

Blažíková má andělský hlas, je mistryní koloratur a strofické skladby rytíře Adama Michny z Otrokovic jsou v jejím podání přístupné a srozumitelné.

Zahradní slavnost aneb Sharpe 2021

Michal Pařízek 06.09.2021

Sharpe byl slavností, v níž se nadšení a zaujetí pořadatelů násobilo s radostí návštěvníků, což přineslo jiskřivý ohňostroj zážitků. Tady jsem doma, mohl bych být.

Strašidelnej zadek v podzemí: Spooky Butt 3

Minka Dočkalová 06.09.2021

Výstava uzavírá trilogii vyjadřující se k absolutní tělesnosti člověka. Instalací nejde projít, aniž by se nás bezprostředně dotkla. Je totiž o nás všech.

Setkání v sadu - Osmý světadíl. Být či nebýt. (Pelhřimovy 2021)

Václav 05.09.2021

Jedeme s otcem zakladatelem Bratrem Orffem, Lukášem Novotným, dva dny před zahájením a kocháme se výhledy po krajině...

Lázeňské dvojhránky 2021 (Maminka)

Veronika Havlová, Viktor Palák 01.09.2021

Céline Sciamma využila období korony k natočení intimní, křehké a trochu mystické miniatury, v níž, jak je u autorky zvykem, objevujeme svět z ženské perspektivy.

Pro tělo, duši i bránici (Respect Festival 2021)

Akana 31.08.2021

A protože zlověstné předpovědi o dešti a zimě se zdaleka nenaplnily, Respect byl opět kouzelným setkáním s pestrou hudbou a přátelskými lidmi, na jaké jsme už léta zvyklí.

Lázeňské dvojhránky 2021 (Ne!)

Veronika Havlová, Viktor Palák 31.08.2021

Tentokrát se Anna ujala i jedné ze dvou hlavních rolí v příběhu dvojice, která si během zhruba šesti let, co ji sledujeme, projde takovou vlastní vztahovou křížovou cestou.

KVIFF 2021: Na cestě a Memoria

Lukáš Masner 29.08.2021

Patrně mým největším favoritem letošního ročníku bylo iránské drama Na cestě sedmatřicetiletého debutanta Panaha Panahiho.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace