Články / Reporty

Uvnitř ingotu (Swans)

Uvnitř ingotu (Swans)

Akana | Články / Reporty | 21.10.2016

Extrémní sporty mi nic neříkají, s extrémní hudbou jsem na tom o něco lépe. A kde jinde otestovat své posluchačské hranice než při živé produkci experimentálně hlukařských císařů Swans? Jejich monumentální nahrávky z posledních let, včetně aktuální The Glowing Man, rozhodně nejsou pro slabší nátury, ale teprve na koncertech, o nichž se mezi zasvěcenými mluví s téměř posvátnou úctou, se dostaví ten skutečný dotek absolutna.

Ano, je to nahlas, určitě jde o podstatný prvek celého obřadu. Špunty do uší nejsou hanbou, i když může stačit i žvýkačka, jak ostatně předvádějí sami hudebníci. Ale nejde zdaleka jen o decibely. Samotná struktura vystoupení má své zákonitosti přispívající k neopakovatelnému zážitku. Michael Gira a spol. tvarují zvuk a rytmus jako rozžhavený kov podle rafinované matrice vycházející z vědomí i podvědomí zároveň. Takové racionální venčení iracionálních běsů. V těch vypjatých pasážích, při nichž vibruje celé tělo, si připadáte jako zalití do ingotu, do kterého buší obří kladivo nebo se zařezává diamantová pila. Čekáte na úlevné povolení stisku, jenže po opadnutí nejdrtivějších akustických vln stále zůstáváte v sevření dronovaného napětí, takže další hlukový orkán je naopak tím kýženým katarzním vysvobozením. A tak pořád dokola, ale nikdy stejně.

K tak výjimečnému seskupení není jednoduché vybrat předskokana, který by s jeho východisky souzněl a nebyl jen druhořadou kopií. Swans se to na aktuálním turné zdařilo na výbornou. Nadějná švédská hudebnice Anna von Hausswolff rovněž pracuje se strukturovaným hlukem a delšími plochami, ale na přece jen písničkovější bázi než současní Swans a s příměsí chladné vznešenosti dark wave. Není ale třeba uchylovat se ke klišé o zjemňujícím ženském elementu. Noiseové úseky byly v jejím setu stejně nekompromisní, drásavé a divoce rituální. Celé to korunuje Annin zpěv, stejně uhrančivý ve ztišené a capella pasáži i v apokalyptických crescendech. Takhle si představuju oboustranně prospěšnou symbiózu supportu a hlavní kapely.

Se Swans se ovšem osazenstvo Divadla Archa posunulo do jiného patra. A ač se už při úvodní novinkové skladbě The Knot zdálo, že výš to snad ani nejde hnát, ještě několikrát se přistavovalo. V masivní hudební budově, jejíž růst Michael Gira dirigoval pohyby rukou, kytarovými výpady i šamanským zpěvem, pak i čas ubíhal jiným tempem. Šestičlenná kapela by se podle dynamičnosti pohybů dala rozdělit na dvě sekce: akčnější (Gira, Chris Pravdica s baskytarou a Phil Puleo na bicí) a statičtější (sedící steelkytarista Christoph Hahn a klávesista Paul Wallfisch zaskakující za Thora Harrise, plus vzezřením prvorepublikového profesora disponující Norman Westberg na kytaru). Zástupci obou ale tvoří na stejnou centrálu napojený stavbařský tým. Nešetří se na materiálu ani na pracovním nasazení, nic se neuspěchá, každá cihla je zasazená s maximální důkladností. Dvě a půl hodiny a šest skladeb, jejichž finální délka se jen těžko odhaduje. Vedle dvou novinek (The Knot, The Man Who Refused to Be Unhappy) a jednoho ohlédnutí za albem To Be Kind (Screen Shot) tvořila základ vystoupení letošní deska. Rozsáhlá dvojice Cloud of Forgetting a Cloud of Unknowing a především ultimátní závěr v podobě titulní The Glowing Man, která dovedla koncert až k hranicím představivosti i fyzické výdrže.

Po odchodu ze sálu chvíli trvá, než sluch i mozek přeladí na běžnou realitu. Swans si svůj mýtický status plně zaslouží. Není tajemstvím, že v současné podobě jde o jejich derniéru, k níž dotáhli svůj neuvěřitelný comeback započatý před sedmi lety. A zdrcující set, který předvedli v Arše, skutečně působil jako bod, za který už se dá jen těžko zajít. Bude ale jistě jen otázkou času, kdy se Michael Gira vydá hledat zase jiný, věčně nedohledný „vanishing point“.

Info

Swans (usa) + Anna von Hausswolff (se)
19.10.2016, Divadlo Archa, Praha

foto © Adam Hencze

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.

Magické harmonie (Hackedepicciotto)

Jakub Koumar 17.02.2020

Uspořádat dobrý koncert je tak trochu alchymie, při níž se vždy musíte na něco spolehnout. Na co se spolehnul tenhle večer v Kaštanu?