martin | Články / Reporty | 10.08.2012
„Party party party!“ odpovídá taxikář na otázku, co se bude dít na Katalánském náměstí. Barcelona vyhraje Ligu mistrů, jiný scénář se nepřipouští. A aby mohly oslavy vypuknout včas, musí policie vyhnat několik stovek demonstrantů, kteří už druhý týden protestují proti vládní politice v zemi s pětačtyřiceti procentní nezaměstnaností mladých lidí. Takže v pátek létají nad centrem vrtulníky, podporující policejní těžkooděnce, a v sobotu se město zmítá ve fotbalově alkoholové euforii nad skvělými kousky Lea Messiho. O hudebním festivalu tu nemají páru. „Parc del Forum?“ kroutí hlavou taxikář a když mu říkám Primavera Music Festival, jen nechápavě opáčí: „Sonar?“ V uličkách Barri Gòtic potkáme výrazně více fotbalových dresů než lidí s náramkem festivalu. Nakonec ale nebylo tak zle, sto čtyřicet tisíc lidí spolklo město jako malinu.
Primavera je skvělá pro lidi středního věku, mezi které se definitivně řadím. Vždycky jsem si pod termínem „festival“ představoval zablácené hloučky odredovaných travelerů s páchnoucími psy, nevyspalé opilce, kaluže plné piva a výměšků, ale nic takového tady nenajdete. Několik podií rozesetých na pláži jen pár kilometrů od centra, asfalt a beton pokrytý pískem, proudy příjemných lidí spíše starších ročníků, solidní organizace, začátky a konce vystoupení na čas, dostatek stánků s jídlem i pitím a snesitelné fronty. Starší ročníky člověku přestanou vrtat hlavou, sotva se podívá na line-up. Osmdesátá léta reprezentují Nick Cave, Public Image Ltd., Echo and the Bunnymen, Einstürzende Neubauten nebo Swans, o moc mladší není ani PJ Harvey nebo Jarvis Cocker. A co teprve Alan Vega ze Suicide, kterému je přes sedmdesát.
Všechno ale nefungovalo skvěle. Třeba první den festivalu nebylo možné koupit pivo jinde než u chodících prodavačů s barelem na zádech – stánky totiž neměly čtečky karet, které si většina návštěvníků nabila a kterými nakonec nešlo platit skoro nikde, takže na konci festivalu se nespotřebované kredity měnily zpátky na hotovost. Tímhle jsem se ale rozladit nenechal. Pivo se zdálo nějaké silnější a množství Jacka Danielse za pět eur by porazilo i vola. Takže: „Ahoj! Jmenuju se Martin a jsem... ehm... alkoholik.“ Nakonec to byla přece jen skupinová terapie, Apačka ani Michal mě ve štychu nenechali. Taky tam holky lezly na pánské záchodky, což není vždycky příjemné. Jo, a ta kafilerie za hlavním podiem dala člověku zabrat, když se otočil vítr na jih...
Grinderman mě na deskách tolik nebaví, ale Nick Cave dokazuje, že tohle je živá kapela, takže na alba jednoduše zapomeňte. Energie, kterou testosteronoví dřevorubci rozdávají, je devastující. Nikdy dřív nebyl Cave tak blízko koncertní agresi The Birthday Party a dnes mu to jde i bez drog. Čirá radost a chlapáctví, sliny lítají od huby, pot stříká z podia a leje i z publika. A bubeník má růžovou soupravu! Pro mě vrchol pátečního večera.
Pak už mě čekalo jen zklamání z Interpol. Jejich set byl v podstatě dokonalý. Světla, mlha, dav natěšených fanoušků reagujících na každý pohyb Jiřího Langmajera, pardon Paula Bankse, krystalický zvuk, kluci hezky oháknutí a učesaní. Jenže to byla příšerná nuda, naleštěná bída. Zdá se, že celý problém tkví v mizerném materiálu posledních dvou alb. Když sáhli poprvé k Antics a zahráli Evil, měl jsem pocit, že je to jiná kapela. Po zbytek večera jsem litoval, že jsem nedal přednost Suicide, kteří přehráli debutovou desku. Alana Vegu jsem viděl jen během děkovačky a posledních tónů.
Na Belle & Sebastian jsem se hodně těšil. Rozpačitý začátek, ale nakonec roztancovaný koncert, milý pop, spousta zábavných hitů. A protože bylo třeba se taky najíst, prošvihl jsem začátek Deerhunter. Vlastně jsem dorazil až na druhou polovinu, ani jsem moc nespěchal, jejich hudba mě tolik nebere. Jenže! Už z dálky jsem slyšel, že to byla velká chyba, rozvazbený nářez jak z Psychocandy, ohromná energie a tajemná retro atmosféra. Po Grinderman další kapela, kterou je třeba vidět živě. Snad díky Coxově fyzické indispozici nepoužili plátno, o to víc jsem se mohl soustředit na to, co slyším. A slyšel jsem singl Helicopter, roztažený snad na deset minut, cirkulárka, vyvolávající ducha Jesus and Mary Chain. Mohl to být vrchol pátečního večera! Nebýt brýlatého démona jménem Jarvis Cocker.
Pulp nebyli tak nabubřelí jako Oasis, ani tak hraví jako Blur, přesto se hladce vezli na té nejúspěšnější vlně britpopu poté, co se singlem Common People zbourali britskou hitparádu. Cocker – nedbalá elegance, postava pavouka, intošské brýle. Kdo by nemiloval chlapa, který na podiu téměř rozbil hubu Jacksonovi, když při předávání nějakých cen osahával děti a zachraňoval svět. Reunion Pulp byl událostí Primavery, Jarvis ovládl scénu, živočišný frontman, sehraná kapela. Samozřejmě jsem se těšil na Disco 2000, This Is Hardcore, Common People... A tu jsem pohříchu neslyšel. Pivo bylo silnější než já a „odchod“ před koncem byl nedůstojnou nutností.
Odpoledne jsem pospíchal na Warpaint, ale kvílející holky s kytarama mě rychle zahnaly. Trochu mi to připomnělo The Cure z doby The Top a Japanese Whispers, divnopop, nebylo se čeho chytit. Stejně tak jsem odzíval Fleet Foxes, nezajímavá americana. Ohromné množství posluchačů mělo opačný názor, ale aspoň jsem se mohl potkat s Apačkou, dát si Jacka a těšit se na večer. Album Leaf mi připomněli Mobyho, zasněná tempa, hlediště k sezení, kterého jsem využil taky u Swans a Einstürzende Neubauten, člověk toho aspoň víc vydrží. Album Leaf hráli při západu slunce s výhledem na moře, což jen podtrhlo melancholickou náladu. Dva chlápci, jeden vypadal jak zpěvák našich Saade a druhý připomínal vousáče z Jablkoně, což z nich dělalo na pohled dost obskurní dvojku. Za nimi tři houslistky a jedna cellistka. Lehounký set. Zajímavý kontrast k tomu, co se mělo odehrát na dalším podiu.
Blixa byl otrávený, že hrají proti finále Ligy mistrů. Nevím, jestli se chtěl dívat na fotbal nebo ho štvalo, že spousta lidí si odskočila do okolních hospod koukat na telku. Všechny tři góly Barcelony jsme zřetelně zaregistrovali. Neubauten měli ovšem dost slušné obecenstvo a odehráli téměř identický program jako vloni na Martina v Arše. Průřez třicetiletou kariérou. Viděl jsem je živě aspoň pětkrát, vždycky to bylo super, ale tentokrát mi něco chybělo. Bylo to studené, německy přesné, až příliš. Je mi líto, odešel jsem před koncem.
Následující PJ Harvey přišla v bílých svatebních šatech, s peřím vpleteným do vlasů. Mimořádně silné poslední album Let England Shake přehrála celé, za doprovodu Micka Harveyho a Johna Parishe (PJ Harvey, Mick Harvey, Blixa Bargeld, Nick Cave – a kruh se uzavřel). PJ už dávno není démonická čarodějnice (tu připomněla jen posledními skladbami), PJ je malá mořská víla. Emotivní a jemná, plaše děkuje publiku, které jí visí na rtech. Nebylo to ani moc nahlas, během skladeb byl dav potichu, křehká, ale sebevědomá žena vrostlá do podia, téměř bez hnutí. Harfu tiskne na prsa, zpívá čistě a přesně. Stojí kousek bokem od doprovodné skupiny, něžná, ale nesmírně silná. Nejintimnější zážitek letošního festivalu, těžko se hledají superlativy.
Na dobrou noc Swans. Apokalypsa. Krutost. Šílenství. Michael Gira je šaman, v transu křičí a koulí očima, jeho spoluhráči stojí v kruhu, bubeník střídá bicí soupravu s kladivem a traverzou, všichni se soustředí na vytvoření sonického pekla. Spíše než koncert mi to připomíná sezení exorcistů. Otázkou je, zda ďábla vyhánějí, nebo přivolávají. A co na to duše umučených obětí Frankova režimu, které jsou prý ukryté před světem pod záhadným betonem na pláži, pár kilometrů od centra města. Pod námi? Radši nemyslet. Po koncertě Swans se ale cítím očištěný, seance byla úspěšná, mořský písek přilepený na tváři opadal. Příští rok se uvidíme znovu, Barcelono.
Vyšlo ve Full Moonu #15> / 2011.
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.