Články / Profily/retro

Wire: Anebo je něco mezi nebem a zemí

Wire: Anebo je něco mezi nebem a zemí

Jana Kománková | Články / Profily/retro | 07.09.2012

Londýn, 1976. Mladých pankáčů v Anglii přibývá, vzniká spousta důležitých kapel. The Clash, The Siouxsie and the Banshees, The Cure, U2, Sham 69, The B-52’s, The Fall. Vycházejí z punkové energie, ale každá z nich má něco navíc. Z mnoha se stanou hudební ikony či hvězdy vyprodávající stadiony, jiné nepřežijí první desku. Z kvasu tehdejší originality vzejdou i postpunkoví Wire. Nějakým řízením osudu se nikdy neproslavili, ale jejich vliv je zásadní.

Všechno, co dělají, je trochu divné. Wire nejsou tak divocí ani rozskákaní jako ostatní kapely a do prvního ze svých rozpadů v roce 1980 získávají body tím, že jsou jiní: dá se tušit, že dřív myslí, než hrají, což není v punkových časech zvykem. První deska Pink Flag (1977) je podivně minimalistická, s výstřelky, které jsou i na tu dobu neobvyklé (třeba půlminutová skladba). Druhá Chairs Missing o rok později je zvukově bohatší o syntezátory, pro Wire další možnost, jak objevovat zvukové novinky. K jejich zvláštnímu chladu a odstupu, který se jejich kariérou vine, se syntezátory hodí: jednou ze složek krásy Wire je to, že si vás nepustí k tělu. Projev Wire nebyl – snad až na úplné počátky tvorby – tak zaujatý a živočišný, jak je v kraji zvykem. Zamlada to byli „cool kluci“, dnes má jejich projev umírněnou, ferryovskou eleganci.

Kapela pilně koncertuje, třetí studiovou desku nazve 154 podle počtu show, které do té doby odehrála, a na přelomu desetiletí se bez většího humbuku rozprskne na několik sólových projektů. Frontman Colin Newman vydá pár sólových nahrávek a rozhodne se zkoumat muziku i mimo Británii. Povede se mu získat grant na hudební výzkum v Indii a na několik let odjede nahrávat tamější hudbu.

V roce 1984 se vrací – a obnovuje Wire. Stále více se orientuje na syntetické zvuky a okouzlí i milovníky elektroniky a ambientu (natáčí i další ne-wireovské skladby, částečně ve spolupráci s manželkou Malkou Spiegel z izraelské novovlnné kapely Minimal Compact). Jeho schopnost přicházet na zajímavé zvukové kombinace a rostoucí zkušenosti mu zařídí i spoustu producentských a zvukařských zakázek, podílí se na nahrávkách Hawkwind nebo Minimal Compact, z mladších umělců si ho vybral třeba kritikou adorovaný Fennesz. Obnovení Wire se rozhodnou odloučit od původního zvuku, ale aby nepřipravili fanoušky o staré skladby, berou si na turné jako předkapelu svůj vlastní revival. Skupina The Ex-Lion Tamers tak na začátku večera zahraje něco z jejich staršího materiálu, načež přikráčejí Wire se svou zvláštní elektronikou. Kapela se ještě několikrát rozchází a schází, když odejde zakládající člen Robert Grey, přejmenují se na znamení smutku (na pár let) z Wire na Wir. Když se ke konci 90. let usmiřují fanoušci elektronické muziky s milovníky kytarového zvuku, i Wire se vrací ke kořenům a v roce 2000 na koncertě v Londýně hrají i staré písničky. V novém miléniu vycházejí reedice jejich starých desek i nové nahrávky, v roce 2008 se objevuje slušná deska Object 47 a recenzenti jí dávají čtyři z pěti, tušíce přitom, že i tohle album bude okrajovka pro fajnšmekry.

Zajímavé je to s Wire letos. Nedávno jim vyšlo album Red Barked Tree. Není zásadně jiné než to, čím se prezentovali dřív, ale najednou se o něm píše a mluví. Že jeho chladnou krásu a zajímavý zvuk vychvalují stárnoucí redaktoři, kteří se ještě nesmířili s tím, že je rok 2011, že břicho a pleš rostou a pivo z kelímku už nechutná, je logické. Ale najednou se dají nové skladby Wire potkat na hudebních webech a blozích mezi mnohem mladšími freaky… Když jsem to viděla poprvé, neubránila jsem se otázce, jestli ten velebený band jsou TI Wire, nebo se jen někdo jmenuje stejně.

Možná se jen sešel fakt, že mladí objevují novou vlnu a spousta dnešních kapel zní jako osmdesátkový revival, a dobrá forma, ve které nyní Wire jsou. Vrátili se ke kytarám, ale neřežou do nich bezhlavě, spíš si s nimi pohrávají. Písničky jako A Flat Tent jsou sympatické, nepříliš zběsilé kousky, slušné retro, v Please Take znějí Wire víc ferryovsky než opravdový Bryan Ferry dnes. Anebo je něco mezi nebem a zemí, co způsobilo, že lehce unavení padesátnící najednou získali choutku, jakou neměli nikdy dřív. Boží mlýny? Kdo ví.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #13> / 2011.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ngoni pro třetí tisíciletí (Bassekou Kouyaté)

Akana 25.02.2020

Brilantní instrumentalista se nijak netají snahou oslovit co nejširší spektrum posluchačů a myslí přitom jak na své krajany, tak na západní publikum.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Ženy v angažovaném popu

Aneta Martínková 02.01.2020

V mainstreamovém vnímání bylo boření stereotypů pořád vnímané trochu jako padlé na hlavu. A umělkyně, které se o něj pokoušely... Jeden z nejlepších loňských textů Full Moonu nyní online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Kde se vzal sad boy? (Depresivní pop)

Jiří Špičák 02.01.2020

Citlivý chlapec, plachý introvert. Sad boy. A jeden z nej-textů roku 2019, který vyšel v magazínu Full Moon, nyní online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Padesát let narušování vašeho klidu (Yoko Ono)

Jiří Špičák 02.01.2020

Nevídanou kreativní erupci první poloviny sedmdesátek zakončila Yoko Ono deskou Feeling the Space, píše se v článku, který vybíráme v rámci best of textů Full Moonu. Teď online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Bez růžových brýlí (Ženy v beat generation)

Anna Mašátová 02.01.2020

Své místo v učebnicích literatury si ženy beat generation zatím zcela nenašly a těžko říct, zda se tak stane. Vybraný text z loňského ročníku tištěného Full Moonu online.

Full Moon Stage 2019: The Kill Devil Hills

redakce 14.04.2019

Australský Divoký západ v Ostravě? The Kill Devil Hills představí na Full Moon Stage svou aktuální desku.

Full Moon Stage 2019: Holy Motors

redakce 12.04.2019

Čarovnou náladu a cinematické westernové motivy násobí mohutný zvuk tří kytar, zkreslený spoustou efektů a reverbu.

Full Moon Stage 2019: Uniform

redakce 11.04.2019

O nejtvrdší koncert letošního festivalového programu, jak Full Moon Stage, tak celých Colours, se postarají američtí Uniform.

Full Moon Stage 2019: Bo Ningen

redakce 10.04.2019

Čtyři Japonci a létající kytary? Bo Ningen a jeden z vrcholů Colours of Ostrava? Na Full Moon Stage zcela nepochybně.

Full Moon Stage 2019: Tęskno

redakce 09.04.2019

Fascinace jak komorní hudbou, tak skandinávským popem? Polský projekt Tęskno druhým jménem pro Full Moon Stage na Colours.