Brutal Assault 2017: prach, bláto a bochté

"Pořádně to nasaj, budeš z toho žít," píše Max, když se snažím uchladit zátylek plechovkou ledovýho kafe. Mý černý boty jsou už dávno šedý a pravda je taková, že tady nenasáváš, tady to nasaje tebe. Ulepená facka alternativní realitou a kupecký počty. Podle holek z brazilský Nervosy jsou dvě nejkrásnější věci na světě thrash metal a moshpit. Dost divoký oční linky á la Amy Winehouse, dva akordy a warpaint s rudou rtěnkou. Dav je tu miluje, i když hodinky ukazujou sotva pravý poledne. War for War? V jediným stínu široko daleko, u "chcacího" žlabu, sleduješ Lorda Morbivoda jak s přepudrovaným ksichtem hraje osmdesátkovej synthpop o důlních závalech. Na bizár prostě není nikdy dost brzy.

Černej anděl, co chodí zásadně na ostro, baletka s krizí vlastní identity a Ježíš, kterej s půllitrem piva stále pronásleduje svoje nezvedený dítko. Pevnost píše příběhy za každým rohem a někdo neustále vyhazuje pojistky. Fallujah měli být moderní jistotou. Deathmetalová technika se ve výhni mění na usilovný sólo pro dvojšlapku, ze kterýho se jen občas prodere typicky djentová mezihra. Sousto, který dusí. Havok už voní po srílandském curry, svižnej thrash stačí pouze jako kulisa, protože vše podstatné se tenhle den odehrává úplně vzadu, na malé stagi. Další ledový kafe, tentokráte v tiché kavárně. Jak se řekne mlíko ve znakový řeči? The Great Old Ones, postblack s plachtou H.P. Lovecrafta zvěčněnýho ve stylu Aloise Nebela, co to myslí smrtelně vážně, a proto si oblíká černý pršipláště, točí se k lidem zády. Zprvu těkavá zvědavost, která se záhy přelije do kolovrátkový nudy. Jenom dílčí zpomalení zrychluje tep a dává týhle muzice tvar. Řídký vzduch, váhavá atmosféra, bez překvapení, bez šrámů.

fotogalerie z festivalu hledejte tady

"Nikdy v životě bych nevěřil, že udělám tohle," říká Michael Gira, když vztyčuje do davu své paroháče. Swans nepřijeli jako žádaný kontrast, nepřijeli (pro)kázat žánrovou rozmanitost nebo vysloveně bourat metalová klišé. V nejdelším setu festivalový historie sebrali zaplněnýmu stanu vše nepodstatné - dlouhý (vý)dech, čas i duši. Odměnou trpělivému publiku byla radost, která zatraceně bolí, a bolest, ze které se až perverzně radujete. Vsadím se, že kapela nikdy dřív neměla pod pódiem takovou koncentraci triček Morbid Angel nebo Eluveitie. Jasně, za jednu labutí skladbu stihnete klidně celý grindový set, nebo třeba dva, přesto po více než dvou hodinách a s posledním šamanským riffem znovu bezezbytku platí: "Král je mrtev, ať žije král!".

Emperor s plameny, flambovaná nostalgie z povzdálí, v ruce s tou indickou plackou, jejíž název neumím vyslovit. Netrvalo to dlouho, večerní nebe ztratilo tvář, malej deštík a KMFDM měli rázem "plnej dům". Diskotéka tělo na tělo, s trochou nadsázky, jako když Die Antwoord potkají Roba Zombieho a začnou spolu hrát jednoduchý EBMko. Kytary neslyším, beat se dost opakuje, čekal jsem víc srandy. V ambientním doupěti, letos přejmenovaným na KAL stage, tou dobou hraje projekt Gnaw Their Tongues. Hej, jakože noise black a tady spí lidi? Finská sauna na holandskej způsob se změnila na obskurní verzi pražských nocovaček Silent Night. Promáčená chvilka se Suffocation a schovávačka u press centra. Zdá se, že jsem tu jedinej píčus, co se ještě nevyfotil na tom metalovým trůně. Rotting Christ dnes už jenom jako ukolébavka cestou do stanu. Tohle všechno se stalo, ani déšť to ze mě nesmyje.