Články / Reporty

Nadrobno nasekaní Black Midi

Nadrobno nasekaní Black Midi

Akana | Články / Reporty | 07.10.2019

Jak to máte vy? Dáváte přednost muzikantům, kteří na vás mluví, smějí se, provokují, anebo takovým, co sotva něco zabručí, zavřou se do své bubliny a jedou si po vlastní ose? Pravda, je to případ od případu, ale osobně mám v oblibě spíš první skupinu. Black Midi jsou extrémními zástupci té druhé. Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto: ukazovák zpěváka a kytaristy Geordieho Greepa, pokynutí od bubeníka Morgana Simpsona, nic víc. Jenže u těchhle mladíčků z města nad Temží to z nějakého důvodu funguje. Žeru jim to a nemám ani na chvíli pocit, že jim je publikum ukradené. Vše, co bylo třeba, napěchovali do mimořádně intenzivního a pohlcujícího hodinového setu, v němž brzy přestalo záležet na tom, kterou skladbu ze zatím poměrně skrovného repertoáru hrají, i když takové 953 nebo Ducter samozřejmě vzbudily přeci jen o něco bouřlivější reakce.

Díky předkapele se mi zase jednou otevřelo okénko do míst, kam se běžně nepodívám, v tomto případě do domácí hiphopové scény. Experimentálnější pojetí žánru v podání Atlantik ale zachutnalo i mně. Čtyři MCs rapující do zvukově i rytmicky zajímavých a bohatých podkladů, anonymně ztracení v kouřovém šeru, případně dramatické světlopalbě. Pokud to můžu posoudit, docela úspěšně se vyhýbají otravným žánrovým manýrám a aniž bych tu hledal přímou podobnost, cítím půdu před lety prokypřenou Ondřejem Anděrou a jeho WWW.

Black Midi prosvištěli sklepním prostorem v Underdogs' jako kulový blesk a zůstala po nich jen spálená země. Žádný přídavek, tuhle hru kapela nehraje. Jejich hudba je výbušná, přerývaná a při vší hráčské sofistikovanosti živelná, svobodně expandující mimo hranice dané studiovými nahrávkami. Možná nesilnější úsek nastal poté, co Geordie Greep přerval strunu na kytaře a její výměna a frontmanovo opětovné zapojení do hry se stalo naprosto přirozenou součástí improvizace celé kapely vrcholící rytmicky strhující smrští. Jindy zase pobavila citace písně For Whom the Bell Tolls od Metallicy, nicméně jinak tu na žádné estrádní skopičiny nebylo místo.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Greep obstarával většinu vokálů s pozoruhodnou jistotou i výrazovou šíří (on skutečně umí zpívat, takový člověk na naší scéně chybí), ale některé party přenechával druhému kytaristovi Mattu Kwasniewski-Kelvinovi (řev) a basáku Cameronu Pictonovi (deklamace). Nicméně zpěv u Black Midi přeci jen stojí trochu ve stínu nespoutané instrumentální vichřice. Pod pódiem se hned od začátku srotil aktivní moshpit roztápěný především hardcoreově odsypávajícími pasážemi. Ale díky tomu, jak jsou skladby Black Midi rytmicky rozlámané, hned zuřivé, hned zase zklidněné a vzápětí epilepticky cukající, mohl se v něm uplatnit i jedinec se slabší výdrží. Chvíli běsnění, chvíli jen nervní trhání údy.

Myslím, že Black Midi by s tím, co hrají, docela dobře zapadli na alternativní scénu osmdesátých let. Zejména z nahrávek jsou patrné vlivy nové vlny, krautrocku nebo i jazzu, celé je to ale neúprosně propasírované skrze HC-punkovou a noiseovou mřížku a nasekané pořádně nadrobno. A právě tahle divočejší stránka kapely naživo pochopitelně vyvěrá na povrch nejmocněji. V davu jsem zahlédl tričko Idles a říkal si: jasně, z těchhle končin se určitě rekrutuje hodně fanoušků Black Midi, jakkoli jsou jejich skladby rozbitější a celkově mnohem hůře zaškatulkovatelné. Každopádně koncertem v Underdogs' tahle kapela potvrdila nejen svou originalitu, ale i zdravé sebevědomí, vyhranost a ohromný zápal pro věc. Čert vem, že za celou hodinu ani necekli. Můj horký kandidát na objev roku se rozžhavil doběla.

Info

Black Midi (uk) + Atlantik
5. 10. 2019 Underdogs', Praha

foto © Anna Baštýřová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hromadná meditace s Ólafurem Arnaldsem

Adéla Poláková 21.11.2019

Arnalds se vrací s otázkou, zda v České republice vstávají lidi skutečně ve čtyři ráno, jak mu namluvil kolega-violista. Publikum se dá do smíchu.

Blahodárný vliv dlouhé cesty z Hostomic aneb O pomnožných jen slepě (Charli XCX)

Michal Smrčina 18.11.2019

Jestli si mě Charli XCX nemusela stoprocentně získat v rámci poklidného, mondénního poslechu, pak lze tvrdit, že její živá přítomnost je divoká a strhující.

Blues Alive: Oslava svobody

Jiří Vladimír Matýsek 17.11.2019

I v sobotu se držela laťka kvality na vysoké úrovni a nijak se neubíralo ani na obdivuhodné pestrosti, s níž se podařilo letošní program postavit.

„Que me des diez euros!“ aneb bikram jóga v Underdogs’

Cyril Nováček 17.11.2019

Do vůně stále doutnajících santalových tyčinek nastupuje punková diva z Compostely s kuklou na hlavě a hned od začátku pouští jednu vlnu breakcoru a drum and bassu za druhou.

Dav roztopený chladom... (Mayhem)

Lucia Banáková 17.11.2019

Jednorožce, zvratky a poctivý nórsky black metal.

Blues Alive: Neobyčejní a obyčejní

Jiří Vladimír Matýsek 16.11.2019

Blues is life, blues is alive (and well). A taky může nabývat spousty podob.

Hey, How Ya Doin’? (De La Soul)

David Bláha 15.11.2019

De La Soul předváděli veteránsky bezchybný rap poháněný roky prověřenými beaty. Setlist ale nebyl nostalgickým přehráváním debutové desky...

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Jiří Vladimír Matýsek 15.11.2019

Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...