Články / Reporty

Ohňostroj, balóny, konfety a taky muzika (Coldplay naživo poprvé)

Ohňostroj, balóny, konfety a taky muzika (Coldplay naživo poprvé)

Davo Krstič | Články / Reporty | 18.09.2012

Lístek na zářijový koncert Coldplay v Praze jsem kupoval v den zahájení předprodeje, tedy v polovině prosince loňského roku. Na stání u pódia, abych si je tentokrát pořádně užil – posledně jsem je totiž sledoval vsedě z tribuny. Papírově byl aktuální koncert přece jen znevýhodněný. Chybělo prvotní okouzlení jako v roce 2008, když jsme se po letech doufání konečně dočkali. Navíc Mylo Xyloto není tak silná deska jako Viva la Vida a představa, že bude většina repertoáru postavená právě na ní, velké nadšení nebudila – nakonec z ní Coldplay v Praze zahráli 9(!) skladeb. Viděl jsem záznam loňského koncertu v Glastonbury a do slávistického Edenu kráčel s přesvědčením, že mě večer nemá moc co překvapit. Pche!

Překvapil už stánek s oficiálním merchandisingem. Triko za šestset, hrníček za pět. Tomu Číňané říkají „lejže“ a našinci „vejvar“. Ale k muzice. Metallica začíná své koncerty hudbou od Morriconeho, Muse doprovázel při nástupu na pódium John Williams a show Coldplay začala Silvestriho ústředním tématem z Návratu do budoucnosti. Martin a spol. spustili na startu podle očekávání úvodní píseň z poslední desky, Hurts Like Heaven. Najednou to vypadalo jako na koncertu Pink Floyd. Všude samé lasery, o pestrobarevnou show se navíc staraly blikající náramky, které vyfasoval každý návštěvník u vchodu. Při následující In My Place začaly z oblohy pršet papíroví motýlci, srdíčka a kapky. A při Lovers in Japan létaly vzduchem nafukovací balóny. Úchvatná hostina pro oči, jeden nevěděl, kam se dřív dívat. Těkal jsem pohledem mezi energií překypujícím Chrisem Martinem (potím se stejně jako on), přibývajícími efekty a šílícím davem. Během prvních deseti minut bylo jasné, že tenhle koncert bude velká podívaná. Jen se občas ztrácela samotná muzika. Přitom první polovina setu měla přímo vražedný tah, Coldplay v ní „vypráskali“ většinu velkých hitů včetně The Scientist a Yellow.

Kromě položek, jejichž opomenutí by bylo neodpustitelné, se pražská aréna dočkala několika příjemných (protože nečekaných) osvěžení. God Put a Smile Upon Your Face sice v počáteční akustické úpravě trochu vyděsila, ale druhá polovina už byla naštěstí věrná rockovému originálu. K tomu pak Chris Martin přidal na rampě a jen za doprovodu klavíru krásnou baladu Warning Sign.

Vzadu na pódiu stálo něco, co připomínalo pavučinu snů a skutečně, pražský koncert byl pomyslným lapačem parádních okamžiků. Přesto si Coldplay párkrát vybrali slabší chvilku. Chápu, že musí hrát Princess of China coby aktuální singl, ale z playbacku puštěná Rihanna nebyla úplně košer. Doufal jsem, že její part z legrace odzpívá bubeník Will Champion. Tak třeba příště. Akustický set odehraný stejně jako před čtyřmi lety na protilehlé straně arény nabídl ne úplně přesvědčivou verzi Speed of Sound aka Clocks II. A zařazení hitovky Clocks hned vzápětí mělo asi přimět publikum k hraní oblíbeného kvízu Najdi 10 rozdílů.

Finále bylo mocné, přestože očekávané. Fix You jsem kdysi upřímně nesnášel coby slaďák s pitomoučkým textem, ale od určité doby mám z téhle skladby zimomřivky. A naživo má Fix You neskutečnou sílu, zvlášť při tak vzorném singalongu jako v Praze. Koncert vygradoval pilotním singlem z aktuálního alba. Every Teardrop Is a Waterfall asi není úplně ideální zavírák (ta skladba ne že má slabý refrén, ona nemá žádný!), ale při opulentním ohňostroji to stejně bylo všem jedno.

Coldplay jsou definitivně velkou světovou kapelou se vším dobrým i špatným, co k tomu patří. V Praze zahráli skvěle, dvacítka písní byla až na malé výjimky (Violet Hill už do třetice fakt ne a ne) poskládána ideálně a těch sto minut uteklo rychleji než Viktor Kožený. Nejpozitivnější pro mě bylo zjištění, že skladby z Mylo Xyloto, ač je jejich studiová podoba problematická, naživo bez problémů obstály ve společnosti letitých hitů. Ona to nakonec fakt bude dobrá deska! This could be para-para-paradise…

SETLIST: Hurts Like Heaven, In My Place, Major Minus, Lovers in Japan, The Scientist, Yellow, Violet Hill, God Put a Smile Upon Your Face, Princess of China, Up In Flames, Warning Sign, Don´t Let It Break Your Heart, Viva la Vida, Charlie Brown, Paradise, Us Against the World, Speed of Sound, Clocks, Fix You, Every Teardrop Is a Waterfall

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

V kuchyni pod stolem, v atomovém krytu Simony Blahutové

prof. Neutrino 07.07.2020

Průvodcem výstavy je figurka legendární multifunkční hračky - Igráčka, jež neodmyslitelně patřila k povinné výbavě socialistické mládeže.

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.