Články / Reporty

Velkorysé objetí muže s hlasem z jiného světa (Benjamine Clementine)

Velkorysé objetí muže s hlasem z jiného světa (Benjamine Clementine)

Adéla Polka | Články / Reporty | 02.11.2023

Pražské Rudolfinum, ozdoba Prahy na břehu Vltavy, která pomrkává po Karlově mostě. Na koncert jsem tam chtěla už dávno a událost, jako je Benjamine Clementine v rámci Prague Sounds, byla více než jasná volba.

Sál se zaplňuje, pozoruji scénu na podiu, kde je u velkého křídla místo klavírní stoličky vysoká barovka. Na klavíru je umístěn další klavír. Červený, elektrický. Zblízka je pak vidět, že je podložen obaly od mikrofonů. Působí to trochu legračně, co dům dal. Vzápětí se z kuloárů dozvídám, že je to kvůli zvuku.

Za zády zaslechnu vtípek o sádrovém trpaslíkovi, co má krátké nohy a je dutý. Legrácku pronáší pán v obleku směrem k ministru kultury Baxovi, který se ostýchá komentovat jemu adresovaný dopis, který se skloňuje v médiích a jehož pisatelka je k sádrové postavičce přirovnávána. Kuloáry, kuloáry. Však on mě ten smích přejde, až zjistím, že nemám propisku k poznámkovému bloku…

Trochu jako bosý šéfkuchař přichází bíle oděný Benjamine Clementine. Okamžitě sedá ke klavíru, kde jej zaměřuje kužel světla, který přiléhavě podtrhuje sólistův projev. Tohle je možná Clementinova nejryzejší podoba, napadá mě, a poté, co nás k sobě pozve písní blíž, srdečně kyne do všech stran. Přichází basák a v popředí pódia společně vystřihnou dokonale sehraný song Residue. Basa a mohutný vokál. Zdánlivě prosté a ve zdánlivé jednoduchosti fungující.

Clementine působí zkraje lehce ostýchavě, velmi skromně a když poprvé promluví k publiku, je to stydlivé špitání „Prague, Prague, Prague“, v čemž je ale přece jen cítit lehký úsměv. Dalším slovům je rozumět tak napůl. O to větší kontrast přichází v exponovaných hlasových polohách, kdy má člověk dojem, že objímá svou sytostí celý sál a sahá až do nejvyšších pater kopule a možná i dál.

Na podiu Clementina dozdobí ještě bubenice a domácí smyčcový kvartet. Šperky, které tvoří celek, ale dají se snadno odložit. Nástup smyčců je lehce rozpačitý a podle gesta klavíristy začaly špatně. Clementinovy kompozice nepatří mezi ty jednoduché, jsou organické a vyvěrají z jakéhosi osobního vnitřního tempa. Po koncertě se doslýchám něco o chybách v notových zápisech a jediné zkoušce se smyčci před vystoupením. Kuloáry. Clementina ale nic nerozhodí, mezi skladbami se usmívá a pomalu si razí cestičku k publiku, které se pokouší rozezpívat při skladbě Condolence, když chce, abychom slovo „fear“ zpívali co nejdéle. Vyzpívat s úsměvem svůj strach!


fotogalerii z koncertu zhlédněte tady

Paradoxem je, že ve chvíli, kdy hraje celá kapela, je dojem z jeho skladeb mnohem měkčí a uhlazenější, než když je sám za klavírem a nasazuje ne zrovna pomalé tempo například v písni London a zasahuje ostře, autenticky a pod povrch. Při některých obtížných pasážích si představuji, jak ohromné a masivní plíce musí mít, aby to udýchal a bez škobrtnutí dozpíval čistě a s naprostou samozřejmostí. Taky mě napadá, jak zlý a ukrutný by mohl být, když jde do nejhlubších temných poloh, lehce se v nich sklouzne a vrací se někam do středu. Rejstřík jako blázen. Uchvátí a zanechává velkolepý dojem.

Pak se ten veliký hlas zase smotá do ulity a komunikuje s hledištěm ve stylu „I have a question“. Ošemetný dotaz na to, jestli máme rádi děti, zaskočí. O to víc překvapí, když zazpívá: „I hate them! They are selfish.“ Záhy pochopíme, jak se věci mají, a ze skladby vyplývá, že ačkoliv je rodičovství těžká disciplína, všichni to nakonec přežijeme. Po chvíli to zkusí ještě jednou s dotazem, jestli je v sále někdo, kdo má rád svou tchýni. Definitivní rozbití pomyslného odstupu přichází, když se ptá na oblíbené ovoce a přiletí odpověď: pivo. „And here we go again!“ zasměje se Clementine.

Sympatický, ironický humor a vřelost vpouští Clementine do prostoru postupně a přirozeně tak, že jej při posledním přídavku lidi v sále na oplátku ukolébají šuměním nápěvku „I dream, I walk“. Z Rudolfina odchází publikum bohatší o jedinečný zážitek, ale odměněný odchází i interpret, který nám nabídl průřez svou tvorbou, nevtíravě si nás ochočil a na závěr dostal nejspíš to, co chtěl.

Info

Benjamin Clementine (uk)
1. 11. 2023 Rudolfinum, Praha

foto © Libor Galia

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ať je tahle noc nekonečná (Fvck_Kvlt + Dušan Vlk)

Filip Peloušek 04.03.2024

Už dvě hodiny před začátkem sedím v přízemním baru Akropole, kde několik jedinců zkouší štěstí a poptává lístky na beznadějně vyprodanou akci ze série Pulz.

Nečekaný drift jinam (Gaika)

Jáchym Rainisch 02.03.2024

Drift představuje v jeho tvorbě výrazný posun od dancehallu a rapu a naživo je transformace dokonána. Další zvuky sice nemizí, ale jsou jen v podkresu a přehlušeny.

No importa tu cara, importas tu (Austin TV)

Kryštof Kopec 27.02.2024

Když na jaře minulého roku Austin TV oznámili comebackový koncert, lístky se vyprodaly během tří minut.

Co se děje v pokojíčkách (Holly Humberstone)

Klára Řepková 22.02.2024

Koncert je stejně jako její tvorba hořkosladká óda na ranou dospělost se všemi intenzivními láskami, propitými večery i pocity neukotvenosti a opuštění a hledáním sama sebe.

Brutalita v croptopu (Knocked Loose & Deafheaven)

Marek Hadrbolec 21.02.2024

„I wanna to see all of you stage dive!“ Bryan Garris dává povel a mosheři se sápou na půlkruhové pódium, jen aby na jeho druhé straně přistáli do propletence hlav,…

Řev tříští mramor (Napalm Death)

Kryštof Kočtář 15.02.2024

Agresivní diktát prokládaly milé pauzy, kdy Barney Greenway přítomné vzýval k odmítnutí nenávisti ve prospěch solidarity či hledal majitele nalezeného mobilu.

Cit pro pochmurnost (Of the Wand And the Moon)

Kryštof Kočtář 07.02.2024

Kim Larsen z Of the Wand & the Moon přiznaně kráčí po cestě, kterou vyšlapal legendární projekt Death in June. Někdy je tento krok jistý, jindy méně...

Večer střízlivého hardcore-punku (Magnitude & co.)

Marek Hadrbolec 07.02.2024

„Praha je asi moje nejoblíbenější město v Evropě,“ deklaruje Russell Bussey, zatímco neúnavně poskakuje po pódiu a bez ustání burcuje publikum k větší aktivitě.

Architekti metalcoru (Architects & co.)

Timon Láska 06.02.2024

Do Prahy si Architects kromě zvukově i rytmicky vyšperkovaného, více než devadesátiminutového vystoupení přivezli také spektakulární vizuální doprovod.

Slow travel CTM 2024

Andrea Bodnárová 04.02.2024

Fronta u Betonhalle je úctyhodná a uvnitř je téměř nedýchatelno. CTM otevírají Moundabout, dva týpci, co zpívají o mrtvolách v rašeliništích.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace