Velkorysé objetí muže s hlasem z jiného světa (Benjamine Clementine)

Pražské Rudolfinum, ozdoba Prahy na břehu Vltavy, která pomrkává po Karlově mostě. Na koncert jsem tam chtěla už dávno a událost, jako je Benjamine Clementine v rámci Prague Sounds, byla více než jasná volba.

Sál se zaplňuje, pozoruji scénu na podiu, kde je u velkého křídla místo klavírní stoličky vysoká barovka. Na klavíru je umístěn další klavír. Červený, elektrický. Zblízka je pak vidět, že je podložen obaly od mikrofonů. Působí to trochu legračně, co dům dal. Vzápětí se z kuloárů dozvídám, že je to kvůli zvuku.

Za zády zaslechnu vtípek o sádrovém trpaslíkovi, co má krátké nohy a je dutý. Legrácku pronáší pán v obleku směrem k ministru kultury Baxovi, který se ostýchá komentovat jemu adresovaný dopis, který se skloňuje v médiích a jehož pisatelka je k sádrové postavičce přirovnávána. Kuloáry, kuloáry. Však on mě ten smích přejde, až zjistím, že nemám propisku k poznámkovému bloku…

Trochu jako bosý šéfkuchař přichází bíle oděný Benjamine Clementine. Okamžitě sedá ke klavíru, kde jej zaměřuje kužel světla, který přiléhavě podtrhuje sólistův projev. Tohle je možná Clementinova nejryzejší podoba, napadá mě, a poté, co nás k sobě pozve písní blíž, srdečně kyne do všech stran. Přichází basák a v popředí pódia společně vystřihnou dokonale sehraný song Residue. Basa a mohutný vokál. Zdánlivě prosté a ve zdánlivé jednoduchosti fungující.

Clementine působí zkraje lehce ostýchavě, velmi skromně a když poprvé promluví k publiku, je to stydlivé špitání „Prague, Prague, Prague“, v čemž je ale přece jen cítit lehký úsměv. Dalším slovům je rozumět tak napůl. O to větší kontrast přichází v exponovaných hlasových polohách, kdy má člověk dojem, že objímá svou sytostí celý sál a sahá až do nejvyšších pater kopule a možná i dál.

Na podiu Clementina dozdobí ještě bubenice a domácí smyčcový kvartet. Šperky, které tvoří celek, ale dají se snadno odložit. Nástup smyčců je lehce rozpačitý a podle gesta klavíristy začaly špatně. Clementinovy kompozice nepatří mezi ty jednoduché, jsou organické a vyvěrají z jakéhosi osobního vnitřního tempa. Po koncertě se doslýchám něco o chybách v notových zápisech a jediné zkoušce se smyčci před vystoupením. Kuloáry. Clementina ale nic nerozhodí, mezi skladbami se usmívá a pomalu si razí cestičku k publiku, které se pokouší rozezpívat při skladbě Condolence, když chce, abychom slovo „fear“ zpívali co nejdéle. Vyzpívat s úsměvem svůj strach!

fotogalerii z koncertu zhlédněte tady

Paradoxem je, že ve chvíli, kdy hraje celá kapela, je dojem z jeho skladeb mnohem měkčí a uhlazenější, než když je sám za klavírem a nasazuje ne zrovna pomalé tempo například v písni London a zasahuje ostře, autenticky a pod povrch. Při některých obtížných pasážích si představuji, jak ohromné a masivní plíce musí mít, aby to udýchal a bez škobrtnutí dozpíval čistě a s naprostou samozřejmostí. Taky mě napadá, jak zlý a ukrutný by mohl být, když jde do nejhlubších temných poloh, lehce se v nich sklouzne a vrací se někam do středu. Rejstřík jako blázen. Uchvátí a zanechává velkolepý dojem.

Pak se ten veliký hlas zase smotá do ulity a komunikuje s hledištěm ve stylu „I have a question“. Ošemetný dotaz na to, jestli máme rádi děti, zaskočí. O to víc překvapí, když zazpívá: „I hate them! They are selfish.“ Záhy pochopíme, jak se věci mají, a ze skladby vyplývá, že ačkoliv je rodičovství těžká disciplína, všichni to nakonec přežijeme. Po chvíli to zkusí ještě jednou s dotazem, jestli je v sále někdo, kdo má rád svou tchýni. Definitivní rozbití pomyslného odstupu přichází, když se ptá na oblíbené ovoce a přiletí odpověď: pivo. „And here we go again!“ zasměje se Clementine.

Sympatický, ironický humor a vřelost vpouští Clementine do prostoru postupně a přirozeně tak, že jej při posledním přídavku lidi v sále na oplátku ukolébají šuměním nápěvku „I dream, I walk“. Z Rudolfina odchází publikum bohatší o jedinečný zážitek, ale odměněný odchází i interpret, který nám nabídl průřez svou tvorbou, nevtíravě si nás ochočil a na závěr dostal nejspíš to, co chtěl.