Za zásluhy (Povodí Ohře, Liars)

Přišel bych ten večer, kdyby Povodí Ohře hráli s kýmkoliv. Tolik k mýmu vztahu k Liars. Tu scénu, co vznikla v New Yorku začátkem 00s, mám rád, zrovna k nim jsem si ale nikdy pořádně cestu nenašel. Na Angusovi mi vždycky přišla nejzajímavější Karen O, se kterou tehdy chodíval. Pokusy o vysvětlení, proč bych Liars měl dát ještě šanci, vždycky ztroskotaly. Většinou na tom, že ten rok vyšla spousta zajímavějších desek a nebyl důvod se vracet zrovna k nim. Což se vlastně týká i Drum´s Not Dead z roku 2006, jedinou desku Liars, kterou bych někomu doporučil, kdyby to teda už nešlo jinak. Chápu to tak, že pro spoustu lidí byli v tý době Liars asi něco jako můstek od těch klasičtějších písničkových kapel k experimentálnější hudbě. Taky se na ně dalo tancovat, ale bylo to celý divnější a míň zařaditelný, čímž tehdy pomohli formovat vkus spousty teenagerů.

Skoro všechny ty kapely, které v NY tehdy vznikaly nebo prostě jenom byly jeho zvukem ovlivněny, se teď vrací a je celkem jedno, jestli s novou deskou nebo bez ní. LCD Soundsystem se předloni na Primaveře ani netvářili, že jde o něco jinýho než nostalgii, Interpol tu nedávno rovnou přehráli celý svůj debut, Franz Ferdinand tu Take Me Out a další svoje hitovky zahrají na jaře, dost pravděpodobně dojde i na Yeah Yeah Yeahs, kteří nedávno vydali alespoň remaster Fever to Tell. No a nakonec se vrátí i ty The Strokes. Předtím doporučuju přečíst si Meet Me in the Bathroom od Lizzy Goodman, kde Angus Andrew mimo jiné říká: „Nebylo to tak, že by jedna z těch kapel dělala něco, čeho bysme všichni chtěli taky dosáhnout. Každý na to šel jinak. Mohl jsi obdivovat, co dělá někdo jinej, bez toho, aby si sám něco takovýho chtěl dělat taky. To bylo to spojení. Ne že bysme zněli stejně. Jasně, pak se to začalo dělit a začalo se psát o „post-punku“ a „art-cosi“, ale v tu chvíli jsem to takhle definovaný nikdy neměl.“ Amen. Ale stejně jsem to „art-cosi“, co hrajou právě Liars, pořád nepochopil. Koncert to byl asi hezkej, jinak by pak Honza Vytiska na baru těžko dojatě říkal, že to byla „úplná bestofka“.

Vidět Povodí Ohře není úplně snadný, a to ani nemaj nostalgický comebackový tour. Pro jistotu nemaj ani Facebook, a když už se člověk náhodou dohmátne, kde hrajou, je to většinou v nějaký prdeli. Na Sisiho kapely nedám dopustit, zvlášť Skupina Štěstí je pro mě jedna z nejvíc nedoceněných českých kapel vůbec. Skvělý texty, totální show. Pak přišel komorní projekt Esoasisi, jenom piánko, housle, působilo to skoro jako rozlučka. Punková exploze – kabaretní country – sebevražedný písničky. Kam dál to vůbec hudebně posunout? Navíc Sisi vždycky říkal, že nechce za každou cenu bejt v kapele, stárnout a působit trapně. „To byl spíš duch Sisiho, ne?“ slyším před sebou po koncertě. Nebyl bych tak přísnej, pořád to tam je, akorát to bylo trochu hůř vidět. A hlavně slyšet.

Jasně, těšil jsem se na show a trochu mě mrzelo, že si Sisi akorát párkrát odplivnul a dvakrát předved, jak rajtuje na poníkovi, ale ještě víc jsem byl zvědavej na texty – a slyšel jsem z nich tak osm vět („k hovnu, když seš blbej, tak seš blbej“ je teda moc hezký). Povodí Ohře totiž hráli tak nahlas, až to bylo trochu trapný. Jako já chápu, že lidi z Climatizada uměj hrát, ale tím spíš – proč se schovávat za takovej bordel? Nucená agresivita zrovna k týhle kapele moc nesedí. Jasně, je to míň písničkový než Skupina Štěstí, ta nasranost a zoufalství Esgmeq už se taky nedá vrátit, chápu, že není lehký přijít s něčím novým. Jen se bojím, aby Sisi ještě neskončil přesně tak, jak nechtěl. Společnejma koncertama s FVTVRE třeba.