Karneval bizarností a absolutní nevázanosti (Igorrr)

Kdyby dadaistický básník nahnal metalovou kapelu, DJe, cembalistu, hráče na heligonku a operní pěvkyni do jedné místnosti, dal všem LSD a nutil je zhudebnit svoje verše, mohl by se výsledek přiblížit Igorrrovi. Tvorba tohoto breakcoreového producenta a multiinstrumentalisty je totiž šílená jízda, karneval bizarností a absolutní nevázanosti.

Na svém šestém albu nás bere kamsi na Blízký východ. Ve videu k úvodní skladbě Downfall Desert vidíme nomáda sedícího se svým velbloudem u ohně, jak sleduje ztroskotání astronauta uprostřed pouště. Ten pak vláčí svou loď podobnou monumentu z Vesmírné odysey a nechává ji stát vedle skal, aby, kdoví, udělala to samé, co ve filmu? A k velbloudovi se na desce vrátíme ještě jednou – v chytlavé a nejvíc potrhlé skladbě Camel Dancefloor působící, jako by metalová kapela ověsila nebohé zvíře lampiónky a vyrazila s ním do Bejrútu na diskotéku.

První skladba také naznačuje žánrové směřování celého alba a vůbec proměnu, kterou Igorrrova tvorba prochází. Zatímco v jejích začátcích byl na prvním místě breakcore a elektrická kytara zaznívala jen jako doplněk, Spirituality and Distortion už je především metalové album. Doplněné klavírem, ženským vokálem, ozvláštněné trochou breakcoreových rytmů a nesouvisející, ale zřejmě nezbytnou heligonkou.

Na minulých dvou albech jsme už sice slyšeli grindové řezanice, novinka je však v rámci tvrdé kytarové hudby čitelnější, na Igorrrovy poměry místy až konzervativní. Rozhodně jí ale nechybí síla, především díky ohromně narostlé produkci. Už v čase Savage Sinusoid se projekt Igorrr rozrostl o vokalistu a bubeníka, až nyní je to ale pořádně slyšet. Dvakrát čistší a mohutnější zvuk dodává albu doposud neviděný majestát.

V metalu je Igorrr silný, což vzbuzuje patřičný ohlas. Už podruhé vydává u velkého žánrového labelu Metal Blade a velmi dobře jej zná i metalová komunita v České republice – v roce 2017 zahrál nadšenému publiku na Brutal Assaultu. Skoro by se dalo říct, že metalisté Igorrrovi rozumějí. Samozřejmě díky stále výraznějšímu tíhnutí ke kytarám, ale možná také proto, že celý ten žánrový propletenec už od začátku skládá docela přehledně. Tak, že si na něj za chvíli zvyknete a přestanete jej vnímat jako něco nestravitelného. Kdoví, třeba lze nakonec opravdu najít spiritualitu v pokroucenosti.

report z koncertu Igorrr v Praze zde