Články / Recenze

David Fincher, muž, který si zahrává s ohněm

David Fincher, muž, který si zahrává s ohněm

Lukáš Masner | Články / Recenze | 18.08.2012

Je zbytečné pochybovat o tom, že David Fincher je tím nejpovolanějším režisérem pro nově zpracovanou adaptaci prvního dílu knižní trilogie Stiega Larssona Milénium. Mnohem zajímavější je položit si otázku, zda-li Fincher překročil vlastní stín, v jakých momentech se mu podařilo látku aktualizovat či překonat? Podařilo se mu to vůbec?

V souvislosti s filmem Muži, kteří nenávidí ženy bývá Fincherovi vyčítáno, jak mechanickým a vyšeptalým způsobem propaguje vlastní trademark, naplňuje formát obligátně temného, avšak ryze zakázkového thrilleru. O nezdravosti hollywoodské rutiny a záměrné recyklace může svědčit kupříkladu nejnovější verze Alenky v říši divů, v níž se osobitý styl Tima Burtona rozmělnil a rozložil na řadu formálních „výkřiků“, jež pojí snad jen sterilita a příliš nápadná vypočítavost. Stejně tak se i David Fincher propůjčuje titulu, který na jedné straně nabízí určitou prestiž, ale zároveň vyžaduje sebejistý a osobitý režijní rukopis. Oproti jiným režisérům dokáže Fincher do jisté míry odhlédnout od dosavadních postupů a hledat nové a progresivní stylistické figury. Charakteristický smysl pro detail, až obsesivní sklon k perfekcionismu jsou toho dokladem. Pro diváka je hollywoodská adaptace Larssonova románu delikátnější, protože zevrubnému srovnávání se švédskou verzí se vyhne jen málokdo. Skutečnost, že se nejedná o Fincherův původní snímek, nýbrž o zjednodušenou a zpopularizovanou verzi evropského vzoru, pak v rovině povrchního přístupu oslabuje nejen její dramatický efekt, ale i výsledné kvality.

Pochopitelně došlo k posunu, otupění či úplnému vypuštění řady motivů, které jsou velmi podstatné v knižní předloze. Nevyniká tak paralela s nacistickou minulosti, která stále rezonuje švédskou společností, a bohužel ani hierarchie a složité vztahy uvnitř rodiny Vangerů. Dokonce i povaha detektivní zápletky je svým způsobem „vyprázdněná“ a z hlediska žánrové výstavby nepříliš podnětná. Blomkvistovo hledání vraha mladé dívky vede k rozkrývání neobyčejně krutých vazeb mezi členy její rodiny, ale i konstituování citů mezi ním a výstřední hackerkou Lisbeth. Ve švédské verzi je tento vztah založen více na fyzické přitažlivosti a pudovosti, méně pak na prohlubování citů či radikální proměně charakterů. Nepříliš věrohodný vývoj, kterým postava Lisbeth prochází, lze i proto vnímat jako úlitbu americkému publiku, jako snahu obrousit ostré hrany, které postavy odcizují a v jistých ohledech takřka dehumanizují.

Pravdou je, že dramaturgii příběhu neustále předbíhá forma, řemeslná preciznost projevující se zejména v dokonalé souhře obrazu se zvukem. Zde vyniká esprit Fincherova stylu, který je dobrou známkou a jediným řádným smyslem amerického remaku. Zaujme vystižení genia loci švédské krajiny, jejíž obraz se nejednou blíží takřka černobílému pojetí, ale především pak důsledně rozehraná atmosféra strachu a stupňované paranoie. Temnosvitové kompozice, záměrné snímání postav jen jako pohybujících se siluet, ale i záběry z bezpečnostních kamer či detailní zkoumání fotografií, mnohonásobně zvětšený rastr fotografického materiálu rozpouští pevné kontury – to vše vytváří specifický filmový prostor, v němž pulsuje napětí, a to i navzdory úspornějšímu tempu.

Zcela neobyčejnou zkušeností je zvuková stránku filmu. Nejenže ruchy velmi hladce přecházejí v hudební doprovod a opačně, především se jim ale dostává neotřelého designu a nových konotací. I proto je vynikající scéna krádeže ve stanici metra doprovázena pouze hyperbolizovaným hlukem z lidmi přeplněného prostoru. Lisbethin křik nahrazuje ostrý zvuk brzdícího vlaku a vytváří až jakousi industriální plochu po okraj naplněnou velmi nepříjemnými pocity.

Fincherova depresivní studie pokřivené morálky a společnosti je možná filmem s nemilými kazy, ale i navzdory tomu si zachovává zřetelný rukopis. Civilismus švédské verze jde stranou, působivost díla stojí a padá s atmosférou, kterou nezaručuje ani tak zápletka sama o sobě (ta vyznívá podstatně hůře než ve švédském zpracování), nýbrž režisérův cit pro drobnokresbu. Thriller sice slibuje více vzrušení, než ve výsledku nabízí, nicméně i slabší z řady Fincherových filmů stále vyniká nad mnohými.

PS: Úvodní (ne)bondovská titulková montáž je brilantní. Při jejím sledování jsem si uvědomoval, jak moc rád bych od Finchera viděl abstraktnější snímek – rozplynutí v rytmu a ohledávání textury filmového obrazu.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #21> / 2011.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Třikrát a dost? (Temples)

Veronika Myšková 20.11.2019

Hot Motion uvádí stejnojmenná písnička, která zní podobně jako předchozí singly, včetně prvků garážového rocku typických pro The Horrors či The Black Keys.

Temné stránky, chyby, pochyby i strachy (Beth Hart)

Jiří Vladimír Matýsek 19.11.2019

Finále v podobě tandemu Thankful a I Need a Hero spolehlivě patří k tomu nejlepšímu, co Beth Hart coby autorka a interpretka vytvořila.

Život přichází (The Comet Is Coming)

Jakub Koumar 18.11.2019

The Comet Is Coming si pohrávají s kosmickými zvuky a afrofuturistickým vizionářstvím Sun Ra (Lifeforce I), s nimiž si King Shabaka měl tu čest zahrát.

Zpověď rebelky elektropopu (Tove Lo)

Veronika Svrčinová 14.11.2019

Je to pořád elektropop, ale už nestaví na prostě líbivých a opakovaných melodiích. Tentokrát si Tove Lo s hudbou vyhrála, přidala dynamiku, složitější kompozice, hlubší texty.

Promyšlená porce podzimní mizérie (The Lumineers)

Anna Valentová 05.11.2019

Skladby na albu III jsou seřazené za sebou tak, že postupně vypráví životní příběhy tří členů rodiny Sparksových, jejichž předobrazy nacházeli autoři ve svém okolí.

Vnitřní dítě Jacoba Colliera

Karolina Veselá 04.11.2019

Během následujících dvou let vydá nové čtyřalbum, projekt padesáti skladeb nesoucí název Djesse. Ten evokuje Collierovy iniciály, ale prý jde o náhodu.

Diktátor času: (De)kontextualizace fenoménu Laterny magiky

Jakub Šíma 02.11.2019

Laterna magika je multimediální fenomén, který již od počátečního úspěchu na výstavě Expo 58 v Bruselu poutal pozornost nejen české, ale i světové veřejnosti.

Kdo tady co posral? (Mucha)

Adéla Poláková 29.10.2019

Pro novou desku Muchy je příznačná fúze žánrů, prolínání jazyků a vypůjčování si jak melodií, tak slov odjinud.

Nejsem mladý a nejsem starý (TaxiWars)

maxim 27.10.2019

Oproti předchozím deskám TaxiWars je Artificial Horizon lehčí, více se tančí, více se fouká kouře na parket, ubylo hřmotnosti, důrazu, aniž by kapela ztratila groovy.

Za hranice harmonie a zpět (Thurston Moore)

Vojtěch Březík 22.10.2019

Spirit Counsel je dostatečně stravitelné album, aby se do něj mohli ponořit i ti Mooreovi příznivci, kteří preferují jeho konvenčnější písňovou tvorbu.